Paštiky dobro došly ve škodovce

Trvalo to strašně dlouho a nebylo to jednoduché, ale naučili jsme se konečně jíst jejich jídlo, pít jejich skvělé víno a kupovat si jejich mimořádně lahodný olivový olej, který není tak štiplavý jako řecký, italský či španělský. Vyměnili jsme paštiky za ligně na žaru, řízky za grilované makrely a už se vyznáme v chorvatských vínech a umíme si dát lahev dobrého červeného i za 100 kun.

Oni vědí, že už máme peníze a nepočítáme na prstech, kolik stojí kopeček sladoledu, a taky už vědí, že jsme nejvděčnější národ na světě a pokaždé se vracíme k tomu kameni, do toho apartmánu, k tomu stolečku a k tomu zlodějovi, co se zase tváří jak kyselý zadek, protože Němci vedle u stolu dali desetikunu navíc, přičemž jsi nám zapomněl přinést kohoutkovou vodu v karafě zdarma, ty dacane jeden.

Paštiky a řízky? To už dávno neplatí.

A taky proto máme ty škodovky na naftu, protože to na jednu nádrž ujede skoro celou cestu a protože se nám do kufru vejde celý chorvatský kontraband kromě kufrů, lehátek, paddleboardu, tašek na jídlo a nafukovacího člunu. Letošní prozatímní skóre je na jedno auto 11 litrů oleje mezi kamarády a příbuzné a patnáct litrů místního vína (pro osobní potřebu).

Ta cesta zpět!

Už v polovině pobytu samozřejmě nastane vleklá diskuze o cestě zpět, kdy se vytahují zapomenuté křivdy a oživují se dávno pohřbené rodinné pravdy, protože cesta zpět už není na pohůdku jako cesta tam, kdy se mohlo stavět, kde se chtělo, ale teď je to o tom, že už v pondělí v deset je porada, odstrčené děti se musí vyzvednout odněkud, kde už to s nimi nemohou vydržet, a pokud jsou ve voze s vámi, musí se hledět na jejich řvací a spací režim. Pak je tady taky doprava na D1, která bude samozřejmě zavřená a bude se stát kolona, a taky se musí vyprat!

První dilema nastane v záseku, jestli po snídani pojedeme rovnou v tom vedru, nebo ještě půjdeme na pláž a pak pojedeme osolení domů a možná pak budeme tři hodiny stát před tunelem ve Slovinsku, nebo riskneme jeleny v Maďarsku. Od druhé půlky pobytu proto pijeme, jako by to byl náš poslední den, a zapomínáme, že kuna se zaokrouhluje na „krát čtyři“.

Cestu zpět jedeme téměř bez zastávky a nikdo si moc netroufá pít vodu, protože ředitel vozu to švihá stopade a pokaždé nesouhlasně mlaskne, když se ozve věta: „Já musím čůrat“.

Kudy se vydat tam a kudy zpět je tradiční diskuze.

Ve voze se pak hodnotí kvalita celého pobytu, nadává se na zloděje Chorvaty, lituje se, že se nejelo nikam na výlet, řeší se ničemná podoba svačin koupená v místním Tommy Marketu a vyvstávají pochyby, zda ty mušličkové hodiny ze stánku v Trogiru byl opravdu kreténský nápad, nebo se budou hodit do kuchyně nad květináč s ibichem, který určitě nikdo zase nezalil.