Berte to proto jako letní čtení u chorvatského moře, kde se nejspíše poznáte taky.
Chorvatsko je jediné místo na zeměkouli, kde se Čech cítí jako doma a zároveň má pocit, že je v cizině. Češi sice nemají rádi chorvatské číšníky, protože jim to občas dost trvá, často nepřinesou objednávku správně, nesklízejí ze stolu a pokaždé čekají dýško, a oni zase nemají rádi nás, protože jim dáme menší všimné než Němci, ale tenhle národností drobný rozkol ve službách a vzájemném očekávání nám nebrání vytvořit si vlastní podstát, kde se nakonec všichni nějak shodneme, na křivdy zapomeneme a příští rok jedeme zas, protože Češi speciálně možná více než Chorvatsko milují tu cestu do něj.
Ta cesta!
Je to jako s vánočním bramborovým salátem, každá rodina má prostě svůj vlastní recept na jízdu k Jadranu.
Jen to rozhodování, jestli přes Maďarsko nebo přes Slovinsko, kudy je to lepší a kde jsou nejhorší benzínky na stavění, je samo o sobě adrenalinové a tato diskuze začíná již v březnu, kdy vykoukne první slunce a začne fňukání o tom, že se letos musí jet k moři. Loni jsme vyrazili o půlnoci a letos to bude už v jedenáct, pojedu s prázdnou nádrží a dotankuju plnou ještě v Česku, hlavně ať nenabíráme v Rakousku, proč chceš jet přes Szombathely, tam skáčou jeleni přes cestu, opravdu se ti chce platit slovinská známka, co když zase zavřou tunel jako loni a budeme čekat tři hodiny, já bych přes Bratislavu nejel...
Ruku nahoru, kdo nikdy žádnou z těchto vět neslyšel.
Navíc jsme takoví, že i když dorazíme do cíle, tak cesta ještě neskončila a zbytek dne se řeší, jaká ta cesta byla, jaká bude příště, jaká určitě už nikdy nebude a v kolik hodin vyrazíme za rok. Poté se rozebere, kolik debilů jsme cestou potkali, zda víc podle předpisů nejeli Němci nebo Poláci, že Chorvati jezdí v serpentinách jako hovada, jak dlouho se stálo na mýtu, přejde se k debatě o záchodech a k věčnému dilematu, proč Maďaři ještě někde nezavedli placené toalety na eura, když vědí, že nikdo si z minulého roku neschovává žádné forinty.
Taky je to jediná dovolená na světě, kdy se vás po návratu neptají, jaký byl pobyt, ale jak se jelo.