Paštiky dobro došly ve škodovce

Trvalo to strašně dlouho a nebylo to jednoduché, ale naučili jsme se konečně jíst jejich jídlo, pít jejich skvělé víno a kupovat si jejich mimořádně lahodný olivový olej, který není tak štiplavý jako řecký, italský či španělský. Vyměnili jsme paštiky za ligně na žaru, řízky za grilované makrely a už se vyznáme v chorvatských vínech a umíme si dát lahev dobrého červeného i za 100 kun.

Oni vědí, že už máme peníze a nepočítáme na prstech, kolik stojí kopeček sladoledu, a taky už vědí, že jsme nejvděčnější národ na světě a pokaždé se vracíme k tomu kameni, do toho apartmánu, k tomu stolečku a k tomu zlodějovi, co se zase tváří jak kyselá prdel, protože Němci vedle u stolu dali desetikunu navíc, přičemž jsi nám zapomněl přinést kohoutkovou vodu v karafě zdarma, ty dacane jeden.

Paštiky a řízky? To už dávno neplatí. Letí mušle, ligně na žaru – tedy olihně na grilu, krevety, čerstvě ulovené ryby a grilovaná zelenina s litry fantastického chorvatského oleje.

A taky proto máme ty škodovky na naftu, protože to na jednu nádrž ujede skoro celou cestu a protože se nám do kufru vejde celý chorvatský kontraband včetně kufrů, lehátek, paddleboardu, tašek na jídlo a nafukovacího člunu. Letošní prozatímní skóre na jedno auto je jedenáct litrů oleje a dvacet litrů místního vína.

Naše společná kamarádka dostala od manžela jako dárek k výročí svatby Škodu Kamiq. Nádherný černý vůz s drahými koly a v nejvyšší výbavě, ale její první starost po šoku z daru byla ta, že „to auto uveze akorát mou kabelku, to nemá žádnej kufr“. A museli jsme jí přísahat, že až pojede do Chorvatska, kam jezdí pravidelně na dámskou jízdu bez manžela s kamarádkou a jejich dvěma dětmi, vymění si s jedním z nás její nadupaný Kamiq za naše starší vozy Octavia či Superb, protože „já v tom přece nemůžu někam vézt děcka s kuframa a jídlem a pak vám dovézt ty nákupy zpět, kam bych to všechno dala?“

A tak si dodnes v létě přehazujeme auta, přestože ona svůj vyšperkovaný Kamiq miluje. Ptáte se, proč nevezme manželovo auto? Je v automatu a na benzín a jí přijde, že na nafťák šetří a naví ji to „nutí aspoň nějak řídit na té debilní silnici a neusnout“.

Ano, tím myslí únavnou chorvatskou dálnici A1.

Ta cesta zpět!

Už v polovině pobytu samozřejmě nastane vleklá diskuze o cestě zpět, kdy se vytahují zapomenuté křivdy a oživují se dávno pohřbené rodinné pravdy, protože cesta zpět už není na pohůdku jako cesta tam, kdy se mohlo stavět, kde se chtělo, ale teď je to o tom, že už v pondělí v deset je porada, odstrčené děti se musí vyzvednout odněkud, kde už to s nimi nemohou vydržet, a pokud jsou ve voze s vámi, musí se hledět na jejich řvací a spací režim. Pak je tady taky doprava na D1, která bude samozřejmě zavřená a bude se stát kolona, a taky se musí vyprat!

První dilema nastane v záseku, jestli po snídani pojedeme rovnou v tom vedru, nebo ještě půjdeme na pláž a pak pojedeme osolení domů a možná pak budeme tři hodiny stát před tunelem ve Slovinsku, nebo riskneme jeleny v Maďarsku. Od druhé půlky pobytu proto pijeme, jako by to byl náš poslední den, a zapomínáme, že kuna se zaokrouhluje na „krát čtyři“.

Cestu zpět jedeme téměř bez zastávky a nikdo si moc netroufá pít vodu, protože ředitel vozu to švihá stopade a pokaždé nesouhlasně mlaskne, když se ozve věta: „Já musím čůrat“.

Kudy se vydat tam a kudy zpět je tradiční diskuze.

Ve voze se pak hodnotí kvalita celého pobytu, nadává se na zloděje Chorvaty, lituje se, že se nejelo nikam na výlet, řeší se ničemná podoba svačin koupená v místním Tommy Marketu a vyvstávají pochyby, zda ty mušličkové hodiny ze stánku v Trogiru byl opravdu kreténský nápad, nebo se budou hodit do kuchyně nad květináč s ibichem, který určitě nikdo zase nezalil.