Paní Stašová, jak byste popsala velký den vašeho mladšího syna?
Každý člověk má ve svém životě pár dní, na které nikdy nezapomene a které jsou v tom jeho životě jedny z nejdůležitějších. Jsou to dny, které vás tak nějak posunou dál, něco víc si uvědomíte, něco víc pochopíte, a takové dny vás udělají o něco lepšími. Takovým dnem byla pro mě, a já moc dobře vím, že nejen pro mě, svatba mého syna Vojty. Od chvíle, kdy jsem Vojtu vedla k oltáři, si pamatuji každou vteřinu a každá ta vteřina měnila k lepšímu můj život. Musím říct, že z toho jediného dne stále ještě žiju a přehrávám si v hlavě ty nejmenší detaily. Bylo to krásné, láskyplné, přátelské, slavnostní, byl to veliký den nejen pro naši rodinu a Helenčinu rodinu, ale cítila jsem, že všichni Helenkou a Vojtou pozvaní kamarádi jsou nadšeni, že jsou teď tady všichni spolu, že je to i pro ně slavnostní den, kdy zažívají všichni štěstí a oslavují lásku. Byla jsem opravdu šťastná a dojímalo mě, kolik nádherných kamarádů má Helenka a Vojta. Nádherných mladých lidí navenek i uvnitř. Spoustu jsem jich znala, protože celou Vojtovu střední i vysokou školu chodili k nám domů, u nás byly vždycky otevřené dveře všem kamarádům. Přátelství staví Vojta na úplně první místo ve svém hodnotovém žebříčku. A já jsem za to šťastná.
Dočetla jsem se, že jste na všechno dohlížela. Byla jste nervózní z toho, aby vše klaplo tak, jak má?
