Migrační krize je vážná. Pro Maďarsko, Německo či Srbsko. Pro Rakousko. Hrstka, která je zrovna u nás, má zjevně jiné mety než českou kotlinu. Politický kapitál lze přesto vytřískat i ze stovky imigrantů. Víc jich tu zatím není. Z těch partajních sekretariátů, které mají krizi za program, se už proto hrozí jarem. S jeho příchodem prý zaplaví Evropu milióny. Zatímco se politici starého kontinentu lenivě probouzí z růžového snu o pospolitosti odlišných kultur, její ulice zuří násilím.
Fotogalerie |
Žádný extrém není správný, tvrdil už Aristoteles. Nelze se vyčerpat pro druhé na úkor vlastní země. Vidět za tím lze leccos. Ústup z evropských hodnot stejně, jako svoji plnou ledničku. Víc než tenká bývá i hranice mezi veřejným zájmem a sobectvím. Rčení štědrých Brazilců, že do polévky s fazolemi se dá vždycky přilít voda, u nás kdekdo nerad slyší.
Zatímco se tu vedou podružné dohady, zda v sobotu křičely v pražském centru stovky nebo tisíce, v žižkovské klinice vzplanul oheň nenávisti. Pár dní před tím ji zde pocítil pro změnu muslim. Skrze nůž v těle. A před týdny nám hrozil z obrazovky České televize chlápek, že jeho soukromá armáda vystřílí vládu a parlament. Co přijde zítra? Budeme zase šeptat své názory, abychom nebyli zlynčováni? A pozítří? Dostaneme provaz? Jak blízko je tu vlastně od hesel k činům?
Znovu píšeme dějiny. Jedni vláčeni vlastními frustracemi, druzí smýkáni kariérními zájmy politiků. Třetí zmítáni strachem z cizího a neznámého. Jiní zase znechuceni posunem země k násilí. Píšeme je pro celé příští generace. Pro naše děti, které tak rády studují ve světě a získávají tam zkušenosti. Snad budou mít vice štěstí. Milovány i tam bližními svými...