2. Upnout se na minulost
Dá se celkem logicky namítnout, že Kajínek žádnou minulost nemá, neboť v pracovním procesu jsou již lidé, kteří se narodili v době, kdy on už seděl. Ale pozor, Kajínek je pamětník začátků 90. let, kdy to v Česku fungovalo jako na Divokém západě.
Dnes, když dlužíte, přijde vám e-mail, tehdy přišel místo elektronického dopisu člověk s pistolí a řekl, že vám prostřelí kolena. Kajínek pamatuje zlatou éru kupónové privatizace, veksláky, kovboje a kmotry ve vládě, Berdychovy grázly a hlavně komunisty, kteří řídili stát. Vše měl vlastně zajištěno a o nic se nemusel starat. Co chtěl, to si ukradl, co potřeboval, to mu státní zřízení samo zajistilo.
Nové móresy nové doby pro něj mohou být matoucí, bude složité se v nich zorientovat. Hrozí, že se bude upínat na „staré zlaté časy“, jako to dělal Jonák, kdy pro něj tehdy šlo všechno hladce, ale dnes, kdy se každý stará sám o sebe, na něj nebude mít nikdo čas.