2. Upnout se na minulost

Dá se celkem logicky namítnout, že Kajínek žádnou minulost nemá, neboť v pracovním procesu jsou již lidé, kteří se narodili v době, kdy on už seděl. Ale pozor, Kajínek je pamětník začátků 90. let, kdy to v Česku fungovalo jako na Divokém západě.

Jiří Kajínek vynikal nad svými spolužáky svou mimořádnou tělesnou konstrukcí, byl o hlavu větší než ostatní, s mohutným hrudníkem. Nejspíš nad nimi vynikal kromě své sily i inteligencí.

Dnes, když dlužíte, přijde vám e-mail, tehdy přišel místo elektronického dopisu člověk s pistolí a řekl, že vám prostřelí kolena. Kajínek pamatuje zlatou éru kupónové privatizace, veksláky, kovboje a kmotry ve vládě, Berdychovy grázly a hlavně komunisty, kteří řídili stát. Vše měl vlastně zajištěno a o nic se nemusel starat. Co chtěl, to si ukradl, co potřeboval, to mu státní zřízení samo zajistilo.

Ivan Jonák před ruinami svého podniku Discoland. Chtěl jeho slávu obnovit, před rokem ale zemřel. Discoland chátrá dál.

Nové móresy nové doby pro něj mohou být matoucí, bude složité se v nich zorientovat. Hrozí, že se bude upínat na „staré zlaté časy“, jako to dělal Jonák, kdy pro něj tehdy šlo všechno hladce, ale dnes, kdy se každý stará sám o sebe, na něj nebude mít nikdo čas.