Robert Fico se komunistickou minulostí nikdy netajil, proč také. Ve straně, pouze přejmenované na Stranu demokratickej ľavice (SDĽ), zůstal i po pádu režimu.
A hlavně k jejím ideálům tíhl od dětství. Před mnoha lety o zážitcích se spolužákem Robertem promluvila jistá Katarína Šípošová, popsala ho jako obdivovatele marxismu-leninismu.
„Na každém předmětu se první hlásil, přičemž měl vždycky po ruce příklad, co všechno bylo vyrobeno v Sovětském svazu. Říkal, že všechno na světě vyzkoumali sovětští vědci… Připadalo nám to směšné,“ vzpomínala.
„Když byly oslavy Prvního máje, vždycky jsme se snažili z toho vyvléknout. Vymýšleli jsme si nemoci, a když už jsme tam museli, oblékli jsme si roláky. Pro Roberta však byla radost, když mohl jít v kravatě a košili. Vnímali jsme ho jako šplhouna, který se rád předváděl,“ dodala Šípošová.
To někteří učitelé mladého Fica milovali. Později, když už byl poprvé zvolen premiérem, na něj pro slovenskou obdobu Hospodářských novin vzpomínala třeba ruštinářka Elena Marková, která byla zároveň jeho třídní učitelkou.
„Když jsem ředitelovi přečetla hodnocení, tak řekl, že by (Fico) mohl být i ministrem. Řekla jsem, že ano, že má odpovídající kvality. No a stal se premiérem,“ popisovala Marková.
Náklonnost k režimu si Robert Fico držel i během studií práv v Bratislavě. Angažoval se ve fakultním výboru Socialistického svazu mládeže, vzal si dceru vlivného komunistického soudce. Ještě během studií ho přijali do strany.
Pak přišel již zmiňovaný převrat. Zatímco jiní převlékali kabáty, Fico se stal korunním princem SDĽ, která ho považovala za budoucího lídra. Problém byl, že mladý politik chtěl za každou cenu co nejdříve do předních funkcí. Jenže když opozice, spojená proti Vladimíru Mečiarovi, roku 1998 vyhrála volby, Fico se do vlády nedostal. A to ho namíchlo.
Právě tehdy se Robert Fico rozhodl trhnout a založit vlastní stranu. Smer sice napoprvé neuspěl, pak se mu ale začalo dařit. A přes řadu skandálů se mu daří dodnes.
Fotogalerie |
