„Mě nikdo nechce. Myslím, že to s chlapama moc neumím,“ netají se Martina Randová, která je k údivu mnohých už dlouhá léta bez vážné známosti. Přitom ji nejeden kolega popisuje jako bezvadnou a milou ženu, která nezkazí žádnou legraci. „Člověk si zvykne na všechno,“ mává nad vším rukou Martina, která si už dávno zvykla na to, že jí láska ani děti nejsou zřejmě souzeny, i když se samozřejmě ničemu nebrání. Nicméně o to víc se proto upnula na svoje nejbližší, kteří jsou pro ni naprosto vším. Jenže v poslední době ji začaly pronásledovat děsivé myšlenky, že o ně může postupně přijít a zůstane na celém světě úplně sama.
„Já trpím abnormálním strachem o své blízké,“ přiznává Randová, že kvůli tomu musela vyhledat i psychologickou pomoc, protože ji hrůza o blaho blízkých absolutně paralyzovala. „Mám francouzskou buldočku Mínu a o ni mám hrozný strach. Bojím se o maminku, o přátele a vlastně celou rodinu,“ běduje Randová, u které byla spouštěcím mechanismem jejích děsů smrt, která začala obcházet kolem její rodiny.
„Během čtyř let mi odešlo několik opravdu blízkých lidí. Byla jsem najednou strašně konfrontovaná se smrtí a musela jsem tomu nějak čelit. Paradoxně mě to vůbec neposílilo, ale spíš jsem ve stresu, že někdo zase odejde,“ stýská si, že musela dát poslední sbohem svému tatínkovi, nevlastní mámě, nevlastnímu tatínkovi i babičce, což ji naprosto zdrtilo.
A nezdrtilo to jenom ji, ale i její maminku, která je tou nejbližší duší, kterou má, tudíž ji obcházejí chmury, jen co si vzpomene, že by se mamince, která už má svá léta a nemoci, něco mohlo stát. „Prostě maminky by měly žít věčně!“ přeje si herečka, která si neumí představit, že tu jednou maminka nebude. A netuší, co si bez ní sama počne. Ostatně už jednou o ni málem přišla, když se zhroutila ze smrti svého druhého manžela.
„Když před několika lety zemřel tatínek, máma byla bezradná, zoufalá a sesypala se. A já si uvědomila, že buďto jí vytvořím domov, nebo to skončí špatně. Proto jsem prodala náš byt v Tachově a mámu přestěhovala k sobě a od té doby bydlíme spolu,“ svěřila se herečka, která si jejich soužití nemůže vynachválit. Vzájemně si jsou oporou a v ničem si nepřekážejí, protože se dokonale znají a tolerují u sebe to dobré i špatné.
Lepší mámu si ve svém životě nemohla přát
„Máma je fantastický člověk, tolerantní, laskavý, klidný, má smysl pro humor, je neskonale hodná. Neříká mi, jak mám žít, neptá se mě, proč jsem sama, proč dělám některé věci, které dělám, a opravdu mě podporuje a dává mi spoustu lásky. Takové té maminkovské, nenahraditelné,“ dojímá se Martina nad štěstím, které si coby milovaná dcera může užívat i ve svých více než padesáti letech.
„Jsem ráda, že jí můžu vracet péči, kterou ona dala kdysi mně,“ tetelí se Martina, že s tak krásným dětstvím, jaké měla ona se svou starší sestrou, se může pochlubit jen málokdo. „Maminka žila celý život jen pro mě a pro sestru. A když se pak sestra vdala a odešla z domova, tak jenom pro mě. S ní jsem si vždycky připadala jako princezna zahrnutá láskou a bezpečím.“
S maminkou a fenkou Mínou spokojeně žije, tím víc ji děsí, že o ně přijde, jako přišla o všechny ostatní. „Dvanáct let se starám o maminku, která teď už skoro nevychází z bytu, fenečce je dvanáct let a taky už potřebuje speciální péči,“ vypočítává Randová, která neskrývá své obavy o vlastní budoucnost.
Fotogalerie |
