Zemanův muž Kruliš: Kate chtěla něco jiného, zůstali jsme přáteli, BMW mě skoro zabilo

Vladimír Kruliš, šéf hradního protokolu a bývalý milenec Kateřiny Zemanové, který se „proslavil“ havárií policejního BMW, poskytl Expresu exkluzivní rozhovor. | foto: Expres.cz

Šéf hradního protokolu Vladimír Kruliš (37) rozhovory vůbec nedává. Působí proto tak trochu jako tajemný muž. Pro redakci Expres.cz udělal výjimku a poskytl nám velice obsáhlý rozhovor. V první části promluvil například o vztahu s prezidentovou dcerou Kateřinou Zemanovou (25) nebo o šťastném manželství s floristkou Dagmar. Kdy věčně usměvavý „Zemanův muž“ založí rodinu?

Jste blízkým přítelem a spolupracovníkem prezidenta České republiky Miloše Zemana. Na rozdíl od některých vašich kolegů se vám příliš nedostává pozornosti médií. Nepřijdete si trochu odstrčený?

Ta práce není o mediálním zájmu, nechybí mi to. Jsem docela rád, že mě lidé poznají jen výjimečně. Soukromí je jednou z nejcennějších komodit a nejvíc si to uvědomíte, když ho ztratíte.

Vaše jméno se v médiích objevovalo zejména v souvislosti se třemi událostmi. Tou první je vztah s prezidentovou dcerou Kateřinou Zemanovou v roce 2013. Kdy mezi vámi přeskočila jiskra?

Trávili jsme spolu hodně času během prezidentské kampaně. Katka pomáhala se sbíráním podpisů a účastnila se celé kampaně, trávili jsme spolu hodně času.

Jak dlouho jste spolu chodili?

Jen pár měsíců.

Už tehdy jste si ale s Milošem Zemanem a jeho paní tykal. Dá se říct, že jste jako přítel jejich dcery byl předběžně schválen?

Myslím, že ani jeden z nich neprotestoval, a moc jsem si toho vážil (smích).

Proč jste se tehdy s Kateřinou rozešli?

Byl tam věkový rozdíl, Katčiny záliby začaly být někde jinde, než byla politika a protokol, a já tomu úplně rozumím. Chtěla studovat, cestovat, sbírat zážitky a zkušenosti a času jsme na sebe měli málo.

S Kate jsem v kontaktu, daří se jí skvěle

Rozchod proběhl v klidném duchu?

Naprosto! Vůbec jsme se nerozešli ve zlém. Řekli jsme si jen, že to nefunguje, a šli každý svou cestou.

Kate Zemanová se neslavně proslavila účastí na „pornoparty“.

Kate Zemanová pár měsíců chodila s Vladimírem Krulišem.

Jste stále v kontaktu?

Jasně. Nechodíme spolu na kafe a nevoláme si, ale když přijede, normálně se potkáváme a bavíme se.

Máte přehled o tom, jak se jí teď v cizině daří?

Studuje, co ji baví, je v Anglii, má tam super práci a je spokojená.

Uvedl jsem, že vás média zmiňovala v souvislosti se třemi událostmi. Toto byla první. Pojďme k té druhé, jíž byla havárie v policejním voze. Můžete to celé shrnout?

Jsem odmalička fandou všech aut, technických věcí, přístrojů, technologií či telefonů. Už jako malinký špunt jsem od rodičů dostal šlapací auto a byla to pro mě nejoblíbenější hračka. Během naší návštěvy s panem prezidentem v Jihomoravském kraji nám o tomto autě povídali a přišla nabídka si ho prohlédnout. Jako fanda jsem poprosil, zda bychom se mohli kousek svézt. Naše kolona je také složena z policejních aut, policisté jsou kolegové, se kterými spolupracuji, nejsou to pro mě cizí lidé. Tak jako jezdí v autě novináři, zajímalo to i mě.

Co vás na tom autě tedy tak zajímalo, když ne ta rychlost?

Zajímala mě spíše ta technologie. Například to, jak auto čistě jede na elektřinu, jak rekuperuje, jak se chová.

Pamatujete si na tu nehodu?

Pamatuji si úplně všechno. Nejeli jsme vůbec rychle, ani na majáky. Jen se stala věc, kterou nikdo nemohl předpokládat, že řidič utrpěl za jízdy mozkovou příhodu. Může se to stát komukoliv z nás, mně i vám, v té chvíli přestanete ovládat tělo a prostě zkolabujete. Jsou to tři vteřiny, neuděláte vůbec nic, jen zakřičíte na řidiče a pevně se chytnete. Spousta lidí mi říkala, jak jsem měl zatáhnout za ruční brzdu, otočit volant… Zní to lehce a hezky, ale v momentu překvapení, kdy to nečekáte, v autě, kde je ruční brzda elektronická a někde na středovém tunelu, neuděláte za ty tři vteřiny nic. Já byl při vědomí celou dobu, volal jsem záchranku, respektive to auto volalo díky systému eCall. Řidič auta, policista s obrovskými zkušenostmi a výborný chlap, to bohužel odnesl následky spojenými s mozkovou mrtvicí, já rozdrceným obratlem. Hned po havárce jsem poznal, že to je mrtvice, splňovalo to typické znaky: řidič nemohl mluvit, nesrozumitelně se vyjadřoval, ale vnímal. Bylo potřeba vše popsat a co nejdříve nás oba dostat do nemocnice.

Hasiči zveřejnili fotografie nabouraného policejního vozu BMW i8

Hasiči zveřejnili fotografie nabouraného policejního vozu BMW i8.

Jeli jste rychle?

Vůbec, jeli jsme tak 50 km/h, ale auto sjelo ze silnice a propadlo se do rokle potoka. A tím, jak je to auto sportovní, se skořepinovými sedačkami, já se držel zapřený, odnesl to obratel.

Co jste vy v tu chvíli jako spolujezdec stihl udělat?

V tu chvíli neuděláte vůbec nic. Stihnete se tak maximálně zapřít, protože čekáte náraz. To je instinkt, protože si říkáte, že přijde překážka zepředu.

Tehdy se objevily i spekulace, že jste auto alespoň chvíli řídil vy. Bylo tomu tak?

Nebylo. Ani novináři tahle auta řídit nesmí, ale často v nich jezdí, ať už natáčí seriály o policii, nebo dělají reportáž o tom, jak se měří, a stejně tak jsem ho neřídil já, spíš mě zajímaly ty technologie a elektřina. Mimochodem, a to byla novinka i pro mě, řídicí jednotky moderních aut jsou jako černé skříňky v letadle, ukládají záznamy v době nehody o rychlosti, natočení kol, čidlech nárazu, přetížení, ale i o procentu navinutí bezpečnostního pásu. Je tak jasné, že člověk s osmdesáti a sto kily může těžko mít stejné parametry navinutí pásu.

Milimetr od ochrnutí

Šéf Nezávislého odborového svazu Policie ČR Milan Štěpánek se tehdy nechal slyšet, že kdyby vás policista nesvezl, měl by problém. Co na to s odstupem času říkáte?

Určitě by neměl žádný problém, to je démonizování. Ta nabídka přišla a já ji rád využil, protože jsem fanda, práce policie si moc vážím, tak mě zajímalo, co za techniku mají. Myslím, že každý si může sáhnout do svědomí, zda kdyby mu to nabídl někdo v jeho okolí, řekl by ne a nezkusil to.

Po nehodě jste si chvíli poležel v nemocnici. Co přesně se vám stalo a jak probíhala rekonvalescence?

Měl jsem rozdrcený bederní obratel L1, kterému lékaři říkají „výtahový“. Pochází to z toho, že když spadne výtah, většinou jsou zranění právě takhle, jak vršek těla dosedne na spodní část. Měl jsem obrovské štěstí na Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích, kde mě operoval pan doktor Kazda, přezdívaný tady „doktor páteř“. Skvělý chlap a profík, stejně jako byl profesionální veškerý personál nemocnice a sestřičky. Dodnes jsme se spoustou z nich v kontaktu, za všechny bych jmenoval třeba Hanu Ilkovou, která mě dokázala postavit zpět na nohy. Když z aktivního života najednou takhle zabrzdíte, je to strašný šok. Bolí to jako čert, můžete jen ležet na zádech, jíst vám nic nechutná, nic vás nebaví. Moje dnes už manželka se mnou musela zažít dost peklo, musel jsem být hrozně protivný (smích). Až když jsem se uzdravil, pan doktor Kazda mi říkal, že vzhledem k poškození, úlomkům obratle, které zasáhly obal míchy, a celkovému zranění jsem měl opravdu velké štěstí, že chodím. Byl jsem tak milimetr od ochrnutí.

Vladimír Kruliš během rozhovoru pro Expres.cz.

Vladimír Kruliš během rozhovoru pro Expres.cz

Připouštěl jste si i variantu, že chodit už nebudete?

Paradoxně se s tím smíříte docela rychle, to vám asi řekne každý, kdo takto vážné zranění zažil. Najednou ležíte, nemůžete se hýbat a přemýšlíte, jak bude váš život pokračovat, kde všude není výtah a co vlastně budete dělat za práci. Je to tvrdé, ale člověk si poradí se vším a vlastně si nejvíc váží toho, že žije.

Tato nehoda jistě velice upevnila váš vztah s tehdejší přítelkyní a dnes už manželkou Dagmar...

Určitě. Myslím, že si Dáša docela zkusila, vypadalo to na začátku hodně špatně. Tu dobu tří až čtyř týdnů se mnou v nemocnici byla každý den. A právě když jsem tam ležel, a v nemocnici máte opravdu hodně času na přemýšlení, došlo mi, že si ji chci vzít a strávit s ní zbytek života.

Od nehody už radši ani nepředjíždím

Změnil se nějak od této nehody váš vztah k autům, zejména k těm rychlým?

Od té doby nejezdím rychle. Ale to jsem tedy nejezdil ani dříve (smích). Teď jsem ale až puristický dodržovatel předpisů a nepředjíždím, když není dlouhý a absolutně přehledný úsek. Člověk si přeskládá priority a ušetřit pět minut na cestě pro něj ztratí důležitost.

Říkalo se o vás ale něco jiného...

Ano, bulvár po té nehodě psal, že jsem se před lety někde chlubil, že rád jezdím rychle a že jsem v rychlosti škrtnul o svodidla. Není to pravda. Já jsem nikdy neměl žádnou větší havárii, jen jsem asi v devatenácti nedobrzdil za autem a lehce do něj ťuknul. Moji přátelé říkají, že jsem „řidič slečny Daisy“ (podle stejnojmenného filmu, pozn. red.).

Jaké bylo nejrychlejší auto, které jste kdy řídil?

Auto Nissan GT-R mého kamaráda, ale ještě hodně upravené.

Nesnil jste jako malý o tom, že z vás bude pilot formule 1?

O pilotování jsem tedy nikdy nepřemýšlel (smích). Vždycky jsem rád řídil, ale nikdy ne moc rychle.

Vladimír Kruliš během rozhovoru pro Expres.cz.

Vladimír Kruliš během rozhovoru pro Expres.cz

Jaká byla vaše nejrychlejší jízda v životě?

Maximum bylo asi 230 km/h na dálnici v Německu. Ale to jsem byl jen spolujezdec.

Líbila se vám takto rychlá jízda?

Moc na to nejsem. Jet rychle dokáže každý, zadupnout plyn až na podlahu, k tomu nemusíte mít žádné schopnosti. Mě vždy spíš zajímala technika nebo maximálně zrychlení z nuly na sto. Risk je dost zbytečný. Nikdy jsem neměl rád ani adrenalinové sporty, a teď už vůbec ne. Nikdy bych třeba nešel na bungee jumping nebo na nějaké adrenalinové atrakce na matějské pouti.

Jaké máte vlastně auto? Nejvíce času asi trávíte ve služebním superbu, že?

Ano, jezdíme v superbu, podle mě je to skvělé auto. Jako svoje osobní auto mám skoro dědečka, BMW řady 3 v kabriu, rok výroby 2008. Je to sice jedenáct let staré auto, ale pořád krásné a pohodlné. Když mám čas, rád sundám střechu a kochám se krajinou, to je můj relax.

Jízda autem je váš největší koníček? Co jinak děláte ve svém volnu?

S manželkou bydlíme kousek od Náchoda a u domu máme velkou zahradu, takže o víkendech jezdím v teplákách se sekačkou. Žádný oblek ani kravata!

Jako Forrest Gump?

Forrest Gump měl traktůrek, to já nemám (smích). Máme normální benzínovou sekačku, za kterou se musí chodit.

Tak to je o dost náročnější. Kolik u toho nachodíte?

Devět a půl kilometru na jedno sekání. Je to docela fajn. Dobré na procvičení a na záda.

A co sporty? Mnoho vašich přátel jistě hraje golf. Patříte také k těm, kteří si zamilovali tuto „zábavu bohatých“?

Nikdy jsem ani nedržel golfovou hůl. Nehrál jsem ani minigolf (smích). Pravidelně nedělám žádný sport, pouze jsem před několika měsíci začal dělat jógu. Ta je opravdu výborná! Dříve jsem jógu považoval za aktivitu pro ženy a dost ji zlehčoval. Je ale perfektní na ta moje záda, která v sobě přece jen teď mají kovové stahovací prvky a titanový obratel. A teď už si na to troufnu, tak se ženou plánujeme, že si koupíme kola a budeme jezdit na kole.

Je vám 37 let. Tou dobou už mají mnozí rodiny. Plánujete už se ženou přivést na svět prvního potomka?

Rodinu časem určitě chceme, byť jsme samozřejmě přesvědčení, že naše dítě bude klidné, nebude zlobit ani křičet, stejně jako o tom byli asi přesvědčení všichni, kdo později poznali tu pravou realitu. Necháváme tomu ale volný průběh. Chtěli bychom si potomka užít a zatím máme oba tolik aktivit, že si to úplně nedovedu představit. Nechci ho vidět jen párkrát do týdne. Nikam nespěcháme, a až to přijde, tak to přijde.

Úsměv vypadal hloupě, ale to jsem prostě já

Lidem jste utkvěl v paměti také kvůli situaci z druhé prezidentské volby, kdy na prezidenta Miloše Zemana zaútočila aktivistka z hnutí Femen. Veřejnost tehdy řešila váš úsměv. Proč jste se tehdy smál?

Já se obecně strašně rád směju, to vědí všichni, kteří mě znají. Úsměv navodí příjemnou a neformální atmosféru, a třeba když jdu s panem prezidentem, lidé se pak uvolní a začnou se také usmívat, úsměv je prostě nakažlivý, odbourá napětí a myslím, že lidé se u nás proti zahraničí usmívají málo. Ze záznamu je každý expert a přesně by věděl, co by udělal. Já si neuvědomil, jak se tvářím, v té vteřině jsem si neuvědomil, kdo to je, zda fanynka, nebo provokatérka (smích). Zatvrdl jsem prostě v tom úsměvu, aniž bych to tak plánoval nebo o tom přemýšlel. Uznávám, že to vypadalo dost hloupě, ale to jsem prostě já. Každý má nějaký reflex.

Vladimír Kruliš se během útoku aktivistky na svého šéfa dobře baví.

Vladimír Kruliš se během útoku aktivistky na svého šéfa dobře baví.

Všímal jste si tehdy reakcí lidí, kteří si dělali z vašeho – na první pohled – spokojeného výrazu legraci?

To víte, že jsem to zaregistroval. Byla spousta karikatur. Trochu mě to mrzelo, ale nic s tím už nenadělám. Kamery i fotoaparáty jsou v tom neúprosné.

Někteří se tehdy také divili, že jste nezasáhl a prezidentovi nepomohl...

Úkolem protokolu je zachovat klid v každé situaci. Protokol nemůže začít zmatkovat. Každý z našeho týmu má svoji roli a nemůžeme si navzájem vstupovat do činností a pravomocí. Spousta rádoby odborníků rozebírala, kdo měl vyběhnout, kdo zasáhnout. Málokdo si už uvědomuje, že zamotání se do toho by mohlo taky způsobit pořádnou komplikaci. Přemýšlel jste třeba nad tím, že by podobný člověk posloužil jen na odlákání pozornosti ochranky a skutečný útočník by mohl být skrytý úplně jinde? Policie má jasně nastavená pravidla a systém, co kdo dělá, jaký má úkol. Kdybych se jim já nebo kdokoliv jiný připletl do cesty, mohlo by to způsobit vážný problém.

Objevovala se také kritika ochranky. Lidem se nelíbilo, že za aktivistkou nikdo nevyběhl a nezastavil ji předtím, než se dostala k prezidentovi.

Ano, tuto kritiku jsem také zaznamenal. Ale k prezidentovi se nedostala, byla zastavena členem naší ochranky. Ten, kdo kritizoval člověka, který hlídal novináře, že za ní nevyrazil, jistě také věděl, že by třeba nebyl mezi novináři skryt někdo další, komu by se uvolnilo pole působnosti… Policie musí počítat s tím, že nemusí být vše tak, jak se zdá na první pohled, a může jít o taktiku i moment překvapení.

Jak pan prezident a jeho paní tehdy reagovali?

Oba se lekli. Stejně jako já. Jenom já zatrnul ve strnulém výrazu. Asi mě to bude provázet ještě dlouho (smích).

Kdyby se něco takového zase stalo, udělal byste vše úplně stejně?

Určitě ano. Pana prezidenta chrání policie, ne já. Něco jiného to je v soukromém životě, tam mou manželku chráním zase já.

Máte zbrojní průkaz? A nějakou zbraň?

Mám už několik let zbrojní průkaz i zbraň, pistoli ČZ ráže 9 mm. Ctím heslo, že je lepší zbraň u sebe mít a celý život ji nikdy nepotřebovat než ji jednou nutně potřebovat a nemít.

Fotogalerie

Druhá část rozhovoru již brzy na Expres.cz. Dozvíte se, jak se Vladimír Kruliš dostal na Hrad a při jaké příležitosti mu prezident Miloš Zeman nabídl tykání!

Komentáře

Mohlo by vás zajímat