jít naiDNES.cz

Matka Simony, kterou na Orlíku zabil řidič skútru: Byla jsem na sebevraždu, on měl jít sedět

Šárka Jarolímková u pomníčku, který pro svou dcerku vytvořila na místě, kde ji naposledy oživovali. | foto: Tilen Vajt, Pavel Dvořák

Šárce Jarolímkové se 10. července 2016 zhroutil celý svět, přišla během tragické nehody na přehradě Orlík o jediné dítě. Viník nehody Christoph Steinert, jenž svým skútrem narazil do pramice s její dcerou, měl zaplatit osmisettisícové odškodnění, k dnešnímu dní jí dorazila pouhá tisícikoruna. „Já jsem se nechtěla soudit, ale díky podpoře své rodiny jsem do toho šla. Řekli mi, že by si Simonka nepřála, abych to tak nechala. Chtěla jsem, aby ho zavřeli. To byl trest, který jsem mu chtěla dopřát. Vůbec ne peněžitý. Dopadlo to ale tak, jak to dopadlo. Ty peníze mi náleží. Psycholožky a doktoři mi říkají, že ty peníze mám přijmout tak, že mi Simonka vždy říkala, že se o mě postará, tak se o mě postará tímto způsobem. Já bych ale chtěla, aby to zaplatil celkově, aby se to ukončilo. Pokud mi to bude splácet, tak se mi to bude každý měsíc vracet. A já si její život splácet nenechám,“ říká hned na začátku našeho rozhovoru zdrcená matka.

V létě od té tragédie uplynou tři roky. Smířila jste se se ztrátou dcery?

Díky příteli to jde. Neříkám, že jsem na tom úplně nejlépe, ale člověk se před ním drží, protože i on má své problémy. Nechci ho do toho vtahovat. Hodně mě ale podporuje. Předtím než jsme se poznali, tak jsem byla v léčebně ve Lnářích.

To bylo před tou událostí?

Před tou událostí jsem se léčila taky. V neděli se to stalo a já jsem druhý den zase nastoupila do léčebny v Písku. Od té doby jsem byla po léčebnách. Mám předepsaných víc léků, než jsem kdy měla. S depresemi a úzkostmi jsem se léčila vždycky, to je pravda. Po té události se ale můj stav mnohem zhoršil. Nebýt tady ten přítel, tak…

Seznámili jste se po tom incidentu?

Teď to bude půl roku, co se známe.

Jak dlouho jste byla v léčebně?

Čtyři měsíce. Kdyby tam nenastoupil nový pan primář, byla bych tam mnohem déle. Došlo ale k nějakým neshodám, tak jsem musela vyhledávat jiné hospitalizace. Byla jsem v Táboře, až jsem se dostala do Lnářů. Nikdy jsem nechtěla do jiné léčebny než v Písku, protože jsem tam měla druhý domov. Dostala jsem se ale až do Lnářů. Tam mi pomohli asi nejvíc. Je to tam pevnější než v Písku. Není tam taková volnost, ale moc mi tam pomohli. Beru víc léků, ale funguji.

Stále žijete na Orlíku. Nepřemýšlela jste o tom, že se přestěhujete?

Jeden čas jsem o tom přemýšlela. Když jsem ze začátku šla k té vodě, kde máme pomníček, zapaluju tam Simonce svíčku, tak mě ta voda přitahovala. Chtěla jsem dokonce skočit z hradeb.

Přemýšlela jste o sebevraždě?

Ano. Bylo to hodně těžké období.

Co vám dalo sílu, že jste se na to osudné místo před časem jela podívat na lodi?

Chtěla jsem si projet trasu, kde se to stalo. Vidět ty vlny za parníkem. Pořád si myslím, že se to nemohlo stát tak, jak on tvrdí. Mám i výpověď pana Fišera. V uvozovkách Simonky přítel, se kterým byla na té pramici…

Říkáte v uvozovkách. Proč?

Protože spolu byli jenom čtrnáct dní. Nebyl to dlouhý vztah. Nezachoval se ke mně pak hezky, takže ho neberu jako jejího přítele. V jeho výpovědi je ale psáno, že ten skútr viděli z dálky, jak se řítí. Prý i měl říct: On to do nás snad napálí. Takže vím, že musel jet jako blázen. Nevím, proč ten Míra nereagoval. Na co čekal? On nejlíp ví, jak to tam bylo. Ty jejich výpovědi se ale neshodují.

Říkáte, že vás zklamal. Co vám udělal?

Například mi zatajil Simonky věci. Žila jsem v domnění, že její osobní věci, jako kabelku a tak dále, mají policisté. V neděli se to stalo a on za mnou ve čtvrtek přišel do léčebny a já jsem se rozbrečela a řekla jsem mu: Představ si, že mi policisté ještě nedali Simonky věci. On mi na to řekl, že je má celou dobu on.

Po své dceři si nechala jen několik kousků oblečení.

Po své dceři si nechala jen několik kousků oblečení.

Dostala jste je od něj zpět?

Řekl mi: Jestli chceš, tak ti to dám. Najednou mi tykal. Přitom jsme si nepotykali. Pak mi je přivezl. Vzala jsem Simonky telefon do ruky a měla ho zaheslovaný. Zeptala jsem se, jestli zná heslo. On řekl, že mu ho řekla, ale že si ho nepamatuje. Přes kamaráda jsem se do něj následně dostala a zjistila jsem, že tam jsou promazané zprávy i fotky. Nevím. Možná tam byly náznaky něčeho, co jsem neměla vědět. On za ní ten víkend ani neměl přijet. Najednou se tady objevil a šli na loď. Byli jsme domluvení, že mu to tady tu neděli ukáže a pak se půjdeme koupat. Od rána mi bylo do pláče. Pak přišli z procházky a Simonka mi řekla, abych se oblékla, že pojedeme k vodě. Já jsem jí řekla, že mi není dobře, aby jeli sami. Ona mě ale nechtěla nechat samotnou. Objala mě a řekla mi: Kdyby ti bylo smutno, zavolej, já se vrátím.

Šárka Jarolímková u pomníčku, který pro svou dcerku vytvořila na místě, kde ji...

Měla jste nějaké tušení? Co se vlastně stalo? Co vám řekli?

Bouchly dveře a ve mně se to sevřelo. Nechápala jsem, co se to se mnou dělo. Šla jsem ke kamarádce na zahradu, kam se v létě chodím opalovat a do bazénu. Byla jsem tam sama, ale byla jsem taková stažená. Pak jsem slyšela houkačky a vrtulník. Sevřelo se to ve mně. Jelikož jsem věděla, kam se šli koupat, tak jsem si jenom řekla, že Simonka určitě bourala. Hned jsem jí volala. Nebrala mi to. Dojela jsem domů a tady taky nebyli. Znovu jsem jí volala a už to zvedl Míra a řekl mi, co se stalo. Hned jsem volala Simonky tátovi, se kterým nežiju a nekomunikuju s ním. Ten mi to začal vyčítat, že mi to celé roky říkal, abych na ni dávala pozor a nikam ji nepouštěla. Pak jsem to volala sestrám a kamarádce, aby přijela, protože Simonku letecky převáželi do Budějovic a že bych tam chtěla jet. Kamarádka hned přijela. Byly jsem teprve tady na náměstí, když mi volal Simonky táta. Řekl mi, že mluvil s doktorem a Simonka nežije. Nevěřila jsem mu. Musela jsem tam zavolat sama. Doktor mi řekl, že měla silné břišní krvácení a že se nedalo nic dělat. Pak přišly výčitky, že jsem nešla s nimi. Že jsem tomu mohla zabránit. Dlouho jsem si to vyčítala, že jsem tomu všemu mohla zabránit. Kdybych jí nedovolila vztah s Mírou, protože byl o hodně starší než ona. Všechno jsem si vyčítala.

Rodina Christopha Steinerta měla na Orlíku karavan. Znala jste je předtím?

Vůbec jsem je neznala, ale hned první den mi jeden kamarád všechno zjistil. Napsal mi, že mají karavan na Lavičkách a že tam vůbec nezapadli. Že je tam nikdo nemá rád. Od něj právě vím, že jde o bohatou rodinu. Mně nejde o peníze, ale o princip. Vím, že ta bolest stejně nikdy nezmizí. Bude tu pořád, ale ukončím to alespoň v sobě.

Tohle pro paní Jarolímkovou namalovala Simonina kamarádka.

Tohle pro paní Jarolímkovou namalovala Simonina kamarádka.

Dozvěděla jste se hned, že jde o partnera dcery Lindy Finkové a Richarda Genzera?

Hned druhý den mi to lidi začali psát. Ozvala se mi spousta cizích lidí. Psali mi o nich.

Co vám psali?

Že jde o bohatou rodinu. Psali, že jsou arogantní. Že mají karavan na těch Lavičkách. Od té doby se v tom kempu prý neukázali. Lidé je tam za to údajně měli odsoudit.

Viděla jste se někdy s jeho rodinou?

U soudu.

Jak na vás působili?

Byli pokorní. Dobře to zahráli.

S Lindou Finkovou a Richardem Genzerem jste se někdy viděla?

Ne. Jeho maminka ale za mnou jednou po soudu přišla. Je pravda, že mě sestra musela v jednu chvíli držet, protože jsem Steinerta chytla za rameno a chtěla jsem mu dát pěstí. Asi by to udělal každý rodič. Sestra mě ale držela. Pak jsme odcházely od soudu a šly jsme v Písku přes náměstí a tam šla naproti jeho maminka a řekla mi, že by mi chtěla nějak pomoct. Zeptala jsem se jak. Řekla mi, že ví, co prožívám, na což jsem jí řekla, že neví. Sestra nechtěla, abych s ní mluvila, tak jsme odešly. Od té doby jsem se s nimi vídala jenom u soudu.

S Lindou Finkovou jste se nikdy neviděla, ale psala jste jí zprávy. Odepsala někdy?

Kontaktovala jsem ji dvakrát. Možná jednou. Jednou určitě. To jsem jí psala, jestli dokáže žít s tím, že její dcera chodí s vrahem. Přiznávám, že jsem to napsala.

Steinert v automyčce, kterou vede.

Steinert v automyčce, kterou vede.

Napsala jste jí dvě zprávy a ona si vás zablokovala. Co si o tom myslíte?

Nevím. Spíš by se měli snažit mi pomoct, aby se to ukončilo. Ne aby si mě všichni zablokovali, protože to udělali opravdu všichni.

Všichni? I Richard Genzer? Nebo tomu jste nepsala?

Tomu jsem nepsala.

Christoph Steinert si vás zablokoval také. Psala jste mu hodně?

Tomu jsem i přímo na Štědrý den volala. Byly to ty první Vánoce. Byla jsem u svých přátel a nevydržela jsem to. Zvedla mi to asi ta jeho přítelkyně a se strašným smíchem, abych je přestala otravovat. To se mě dost dotklo, že mi dokáže zvednout telefon se smíchem. Vysmáli se mi a od té doby se jim nedovolám.

Zkoušela jste je kontaktovat jinak?

Psala jsem Steinertovi jednu a tu samou zprávu. Ať se k tomu postaví jako chlap. Ale asi mě má bloklou. SMS sice odcházely, ale nejspíš se mu nedoručily.

Dá se říct, že ty SMS jsou pro vás způsob terapie?

Ano. Někteří lidé mě odsuzují, proč v tom šťourám, ale já je svým způsobem trestám. Jsou to v podstatě známí lidé. Vím, že ta rodina s tím nemá nic společného, ale velkým způsobem ublížili mně a já ubližuju jim. Mně se pak svým způsobem ulevuje.

Jak to, že jste z toho vynechala Richarda Genzera?

Já jsem z toho pana Genzera nevynechala. Zjistila jsem, že se s ním můj kamarád kamarádí, tak jsem Pavlovi psala, jestli by mu nemohl říct, aby Steinertovi domluvil. Aby to zaplatili a ukončili. On mi řekl, že se do toho nechce plést. Takhle jsem chtěla pana Genzera kontaktovat. Necítím k němu zášť a nenávist. Musím přiznat, že mám problém dívat se na pořad Tvoje tvář má známý hlas. Když jsem tam viděla Finkovou, tak to ve mně vřelo. Partička se mnou ale nic nedělá. Nevím, čím to je. Možná, jak je tam paní Finková vysmátá, jako by se nic nedělo.

Očekávala jste u soudu jiný výsledek?

Já jsem tam šla s tím, že si sednout nepůjde, ačkoliv jsem do poslední chvíle doufala, že mu rok dají. Pro takto arogantního člověka by to byl trest. Ale od pana vyšetřovatele z kriminálky jsem věděla dopředu, že sedět nepůjde. Řekl mi, že jde o usmrcení z nedbalosti. I tak jsem do poslední chvíle doufala, že to dopadne jinak.

Tam jste ho viděla poprvé?

Ano.

Omluvil se vám za to, co se stalo?

Omluvil se mi. To bylo snad ještě před soudem, když jsem ho kontaktovala. To vyjádřil lítost. Soud to bral ale za účelové. Stejně jako když mi zaplatil pohřební desku, vyzvednutí desky a ten oběd po pohřbu. To zaplatil také před soudem. I to bylo bráno jako účelové.

To se takto u soudu řeklo, že to bylo účelové chování?

Teď si toho nejsem vědomá, ale myslím si, že ano.

Kdo vás kontaktoval, že to zaplatí? Pan Steinert?

Jeho právník to domluvil s mým.

Steinert u soudu dostal peněžitý trest. Kolik vám do dnešního dne zaplatil?

Poslal jenom tu tisícikorunu složenkou. Tu jsem já na doporučení svého advokáta nevyzvedla, protože případ je v rukou exekutora a já bych tu tisícovku stejně musela odevzdat exekutorovi. Pan Steinert se musí spojit buď s mým advokátem, nebo s exekutorským úřadem.

Jak to vůbec probíhalo, že to začal řešit exekutor?

Můj advokát jim podal návrh, že když mi vyplatí milion v hotovosti, tak ho již nebudeme žalovat u občanskoprávního soudu o další peníze, na což jsem podle rozsudku měla právo.

Místo osmi set tisíc jste chtěli milion?

Ano. Oni ale nereagovali. Nereagovali ani na žádné domluvy. Ani jeho advokát nereagoval. Došlo to tak daleko, že mu advokát podal exekuci.

Zde paní Jarolímková své dceři každý den zapaluje svíčku. Ta podle jejich slov...

Zde paní Jarolímková své dceři každý den zapaluje svíčku. Ta podle jejích slov nesmí zhasnout. Na komodě jsou všechny osobní věci její milované dcerky.

Už jste něco získali?

Ne.

A váš exmanžel?

To nevím. Ale myslím si, že ne.

Steinert vám na složence zaslal žádost o číslo účtu. To jste mu nejspíš nezaslala.

Neposlala.

Jemu jste něco napsala?

Napsala jsem mu SMS, aby se spojil s mým advokátem nebo exekutorským úřadem, ale nevím, jestli mu došla.

Co vám nyní radí váš právní zástupce?

Abych to nechala na nich.

Máte naději, že by se to mohlo hnout?

Pan advokát mi řekl, že exekutorka prý měla přijít na nějaký majetek. Mělo by to snad být na dobré cestě.

Christoph Steinert pracuje u Lindy Finkové ve firmě bez nároku na honorář. Co si o tom myslíte?

Že určitě bez peněz není.

Chtěla byste mu něco vzkázat?

Možná budu hnusná, ale každé prase má svého řezníka.

Fotogalerie

Ohodnoťte článek
Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 23:30 2. září 2019. Anketa je uzavřena.

  • Super
    45
  • Trapas
    36
  • Tvl
    21
  • Sladký
    17
  • Haha
    16
  • Cože
    13
Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Zabít nudu, nastřelit se. Na drogách jsou i školáci z dobrých rodin

Ritalin, deset tablet. Kdo se přidá?“ ptá se čtrnáctiletý školák na sociální síti ostatních kamarádů. Netrvá to ani pět...

Komentáře

Mohlo by vás zajímat