Pondělí 14. října 2024, svátek má Agáta
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Komentář: Na opravu katedrály Notre-Dame se vybraly miliony a žárlit je nemístné

    Dary, které (hlavně) boháči poslali na opravu vyhořelé katedrály Notre-Dame, se už počítají na stovky milionů eur a nejspíš toho ještě není konec. A nejspíš ty opravy i tolik budou stát. Jenže to se zase nelíbí těm, kteří by ty miliony rádi viděli poslané na pomoc chudým.

    „Závratná výše darů, které přislíbili jednotlivci i společnosti na obnovu pařížské katedrály Notre-Dame po ničivém požáru, vyvolala ve Francii debatu o selektivní štědrosti,“ píše se v perexu (nejen) článku na IDNES.cz, který se ve zkratce věnuje tomu, že zatímco na pomoc chudým se těžko shánějí peníze, boháči světa se předhánějí v tom, kdo dá víc milionů na opravu vyhořelé katedrály.

    Je zcela jistě pravda, že vyspělá společnost se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o své potřebné a o své okolí ve smyslu péče o životní prostředí. Najednou by se tedy mohlo zdát, že dávání milionů na nějakou stavbu je snobské gesto, protože „nám chudým jste ty peníze nedali“.

    Ale komu vlastně?

    „Jedna ze známých tváří hnutí žlutých vest Ingrid Levavasseurová si na sociálních sítích postěžovala na netečnost velkých společností k bídě ve společnosti, když jsou zároveň během jedné jediné noci schopny na Notre-Dame dát tak šílené prachy,“ pokračuje text dále.

    Kromě toho, že je svaté právo majitelů peněz si vybrat, kam jejich finance poputují, se v tomto a mnohých dalších prohlášeních, která kolují i českým Facebookem a v nichž jsou zahrnuty i děti v Africe nebo migranti, skrývá pro mě absolutní nepochopení toho, co znamená „udělat něco pro lidstvo“.

    Katedrála Notre-Dame, přestože stojí v Paříži, patří nám všem.

    Ano, i vám, kdo žijete ve Frýdku-Místku nebo v Ubudu na Bali. Je to totiž pomník toho, čeho je člověk sám o sobě schopen.

    Je schopen postavit úžasnou katedrálu stejně jako Velkou čínskou zeď, pyramidy, Stonehenge, obří loď nebo raketu na Mars. Je to pomník lidské zručnosti, snahy, píle, umění, času, který mu každý jeden dělník věnoval, znalosti, architektury a je to svědectví doby.

    Začátek stavby se datuje do roku 1163 a trvalo to 182 let. To jsou tři lidské životy. Tři generace se vystřídaly na tom, aby v Paříži bylo něco úžasného, co tam stojí dodnes, a podílet se na stavbě mohl kdokoliv odkudkoliv. Ergo lidstvo. I ten nejposlednější „oprašovač“ kamene stál za tím, že i po 900 letech je Notre-Dame magnetem, který táhne zvědavce a turisty.

    Dát peníze na opravu katedrály je nejlogičtější a nejsamozřejmější krok, který mohl všechny boháče světa napadnout. Z každé památky totiž těžíme my všichni, je to důkaz toho, jak jsme schopní a úžasní, je to něco, co utváří člověčí identitu na planetě Zemi, a je to součást naší společné historie.

    Je to náš odkaz, a když tyto společné odkazy padnou, marně se i hledá společná řeč a tou umění je. Naproti tomu jeden každý člověčí život má akční rádius jen v okruhu blízké rodiny. To je prostě fakt, zeptejte se upřímně sami sebe, co po vás vlastně zbyde?

    Možná to bude jen virtuální stopa na internetu, a když se vám poštěstí, tak třeba něco v podobě knihy, obrazu nebo mlhavých vzpomínek vašich vnuků, po někom třeba lék na rakovinu, penicilin, tabulka prvků, slavný gól ve fotbale, ale taky to může být „vůbec nic“. Jen přijdete na svět a zase z něj odejdete, aniž by to zanechalo alespoň nepatrný rozruch. Za padesát let si na vás nikdo nevzpomene, ale důkaz obecné člověčí schopnosti něco vybudovat tu může stát navždy a my všichni „neumětelové“, kteří odkážeme světu absolutní nulu, do tohoto důkazu patříme taky, protože se to stalo v naší době a my toho byli svědky.

    Rozdávat peníze namísto vyhořelým památkám žlutým vestám a podobným organizacím se sice může povrchně zdát jako správné gesto, ale co to doopravdy znamená?

    Na světě budou vždy chudí a vždy bohatí lidé a tohle nedokáže změnit nikdo všemi penězi světa. Aby byl jeden, musí být i druhý. Aby byla tma, někde na druhé straně musí být světlo, aby byl někde mír, musí se jinde vyválčit, a všechna další podobná klišé, která vás od stolu napadnou. Nikdy to nebude jinak, proto tu máme něco, co spojuje bohaté i chudé, rozhádané i cizojazyčné.

    Úcta k ceně lidského ducha a jeho snahy něco vybudovat, ne jen – byť i nespravedlivě – existovat a „odbýt si život“. O své vlastní existenci si nedělejte přehnané iluze, člověk je poslední dobou pro flóru a faunu spíše mor a pro Zemi rozpínavá a rozežraná veš.

    Tak kam jinam by se, proboha, měly peníze dávat, než do společné a celosvětové vzpomínky na jeho velkolepost, snahu a důkazy o jeho existenci, civilizaci a hlavně schopnostech?!

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 23:24 pátek 16. srpna 2019. Anketa je uzavřena.

    • Super
      53
    • Trapas
      26
    • Tvl
      15
    • Haha
      14
    • Cože
      13
    • Sladký
      13