„Jste jako boží dar bez kvasnic, ne a ne zkynout,“ častovala nás na osmiletém gymnáziu během hodin českého jazyka a literatury bodrá profesorka Zelinková, když se jí během zkoušení nedostalo kýžených odpovědí. A to bývalo docela často.
Ne všichni byli do ruchovců a lumírovců tak hin jako ona a ruku na srdce, myslím, že i ona sama měla jiné oblíbence, jen to nedávala najevo. Proces výroby chleba se tehdy řešil maximálně v případě, že si někdo zapomněl svačinu, namazaný boží dar ušpinil batoh nebo (a to bylo úplně nejhorší) ho tam nějaký ten pátek zapomněl a on začal žít vlastním životem. K tomu už ale žádné kvasnice nepotřeboval.
Jenže já ano! Nouzový stav a omezený pohyb znamenaly mimo jiné i víc času na experimenty v kuchyni, které zahrnovaly i kynuté těsto na italský chléb. To se bez kvasnic dělá těžko, v tomto případě žádná „babicovinka“ nefunguje. Problém byl v tom, že podobný nápad mělo víc lidí. Droždí z pultů obchodů zmizelo tak rychle, že jsem si ani nevybavoval, kde přesně ho mám v tom kterém obchodě hledat, protože jsem o něj nikdy nejevil zájem.
Pche, udělám si vlastní, receptů na internetu je habaděj!
Ano, to lehko řekne a zdálo se, že i lehce udělá a za pár dní budu droždím zásobovat polovinu Dejvic. Ani po třech dnech, kdy jsem umně smíchal uvařené brambory, trochu vody, cukru a piva, se v míse nedělo téměř, tedy spíš vůbec nic.
Zřejmě následek koronavirové hygienické čistoty kuchyně a přilehlého okolí.
Zmíněné ingredience jsem, pravda, mohl využít smysluplněji, přece jen nerad vyhazuji jídlo. Na druhou stranu mě nenapadá, jak té hmotě vdechnout život a přetavit ji do něčeho, co bude chutnat.
Vypadalo to jako lepidlo na tapety. A tak budu muset v tomto případě udělit čestnou „odpadovou“ výjimku a s nepovedeným droždím se rozloučit.
Inu, přiznal jsem si, že kvasovým a drožďovým mágem se nestanu. V pátek jsem si přivstal a vydal se do Penny Marketu s dostatečným předstihem a takovým elánem, že ani seniorky venčící své psí mazlíčky nestíhaly uhýbat. Pro jistotu jsem do košíku dal i nějaké to pečivo, to kdyby droždí přece jen opět a už zase nebylo.
„Mazance jsou dopečeny, domácí chleby se proměnily v kámen, našinci už by po Velikonocích mohli být kvasnicově saturovaní,“ říkal jsem si v duchu. Nenechal jsem se zmást bezradným mužem, který zřejmě dostal seznam od manželky, stál u regálu s chlazenými výrobky a tápal. Evidentně na seznamu chybělo pivo, protože to by neomylně věděl.
Bylo 7:43 a já spatřil dvě krabice plné droždí zabalené ve zlatavém obalu, zmizelo z nich zatím jen pár kusů. I já si jich pár vzal. Přesněji čtyři, nechtěl jsem být za Nelu Slovákovou, která by vzala celý pakl a pak jednotlivé kostky prodávala s přelepkou Nela je pečení za 79 korun! Navíc nevydrží věčně, myslím to droždí, brněnská podnikatelka má trvanlivost jistě mnohem delší. Navíc se kolem něj začaly rychle shlukovat lačnící davy, a tak jsem raději vyklidil bojové drožďové pole.
Domů jsem kráčel jako vítěz. Jako někdo, kdo ukořistil rifle v Tuzexu, jako někdo, kdo z Mototechny odjel v nové Škodě Favorit. Džínoví šťastlivci se jistě cítili dost podobně, stejně jako motoristé nadšení z toho, že na ně přišla řada a domů jedou v novém, co na tom, že jde o fejkovou Ladu Samaru. Jako někdo, kdo má, zatímco jiní nemají. Za těch pár korun ten pocit rozhodně stál.
Kynutí zdar!
Fotogalerie |
