Byly jí tři roky, když ji maminka vzala s sebou na jeviště při představení ochotnického spolku. Dramatická scéna ji ale nebavila, a tak bezelstně řekla k jednomu z herců: „Strejdo, dělej se mnou něco, ať se lidi smějou.“
Už tehdy chtěla bavit publikum. Což o to, diváci se opravdu smáli, ale víckrát už na scénu nemohla. Dokud trochu nepobere rozum, aby ochotníkům nekazila hru. Maminka ji tedy prozatím zapsala do baletní školy. I tady se projevila její chuť bavit a být středem pozornosti. Při děkovačkách dělala pukrlata, uculovala se, mávala a nechtěla odejít.
„Maminka tvrdila, že jsem na rozdíl od většiny ostatních dětí neměla žádnou trému a za kulisami jsem prý byla k neudržení,“ vzpomínala. Vedle tancování se učila hrát na klavír, zkoušela i harmoniku.