Kdy jste u sebe začal pozorovat hudební vlohy?
Pocházím z muzikantské rodiny, takže jsme já i moji sourozenci museli od útlého dětství na něco hrát. Náš tatínek byl velice přísný a důsledný. Sestra Gabriela Chocholoušová je dnes operní zpěvačka v Severočeském divadle, bratr Milan je stavař a hraní na dechové nástroje má jako koníček.
O kariéře zpěváka jste začal snít v jaké době?
To bylo na konzervatoři kolem třetího ročníku. Původně jsem nechtěl být zpěvák, toužil jsem dělat vážnou hudbu. Tam se to ale nějak zlomilo. Začalo se mi líbit hrát v kapele, kde jsem nechtěl ani tak zpívat, jako spíš hrát. Také jsem chodil do školního sboru.
Že si podáte přihlášku na konzervatoř, vás napadlo během puberty?
To bylo asi v osmé třídě. Přijímačky se vždycky konají v lednu a já jsem si na ně vzpomněl pozdě. Učitel v ZUŠ mi pověděl, že se tak rychle asi připravit nezvládnu. Neměl jsem moc dobré známky, tak jsem mu říkal, že nemám moc jiných možností. Zkusili jsme to. Za rok a půl jsem se připravil.
Takže jste to v deváté třídě nestihl?
Nestihl, vzpomněl jsem si fakt pozdě a už bylo po talentovkách. Šel jsem se učit na kuchaře. Bylo mi jasný, že mě to tam bavit nebude. Poctivě jsem cvičil, a to i dobrovolně, protože dřív mě museli nutit. Původně jsem se totiž viděl víc jako nadějný fotbalista než jako umělec. Pak ale přišlo zranění kolene a hudba bylo jediný, co jsem v té době uměl. Navíc jsem měl vzor v sestře.
Kromě konzervatoře v Pardubicích jste docházel i na pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka. Proč dvě školy?
Nastala tam taková situace, že jsme v několika studentech museli jít někam jinam. Nabízela se Praha. Udělal jsem přestupové zkoušky. Tady jsem přičichl k popu a jazzu a jsem rád, že je dnes můžu projevit ve své autorské tvorbě.
Zúčastnil jste se nějaké talentové soutěže?
Dvakrát jsem zkusil Česko Slovenská SuperStar. Jednou před covidem a jednou během něj.
Do jakého kola jste se dostal?
Abych byl upřímný, daleko jsem se nedostal. Prošel jsem nějakými předkoly, ale do toho velkého finále jsem se neprobojoval. Když už jsem tam byl podruhé, uvědomil jsem si, že tudy moje cesta nevede, protože už jsem viděl, jak to funguje.
Netajíte se, že jste obdivovatelem Marka Ztraceného. Čím vám imponuje?
Obecně se mi líbí česká muzika. To mě začalo ovlivňovat. A právě v tom třetím ročníku jsem propojil klavír se zpěvem, proto mi byl inspirací Marek Ztracený, pro kterého je klavír stejnou vášní jako pro mě. Mně se líbí, jak si skládá písničky, jak je má kompozičně vystavěné. To mě nakoplo a začalo bavit.
V tomto písničkářském duchu jste zakončil i konzervatoř? Měl jste absolventský koncert?
Upřímně? Úplně jsem ji nedokončil. Nechtěl jsem to prásknout, ale když už se na to ptáte...
Není šance ji ještě dodělat?
Asi je, ale já už asi úplně nechci, strávil jsem tam docela dost let, některé ročníky jsem si i zopakoval. A to ne, že by mi nešel klavír. Jsem hrozně tvrdohlavý na cizí jazyky. Čím dál víc mě to trápilo a zatěžovalo, tak jsem se vydal svou cestou.
Kam tedy vedly vaše kroky nejprve?
Začal jsem v Praze učit na soukromé základní umělecké škole. Učím tam všechny věkové kategorie. Nejedeme tam úplně podle osnov, je to víc individuální. Snažím se, aby mí žáci našli lásku k hudbě, měli z ní radost, a ne aby z ní byli otrávení. K tomu jsem pokračoval se svou kapelou, kterou jsem založil na „ježkárně“.
Kapela je stále ve stejném složení, nebo došlo v průběhu let k obměnám?
Dnes nás je v ní pět, včetně mého bráchy, který zpívá vokály a hraje na dechové nástroje. A je to super. Čím víc členů, tím ale větší starost. Hrozně muzikantů se mi tam prostřídalo. David Pet vnikl v roce 2015, nikdo moc nechtěl hrát pod Davidem Petem, tedy pod jednou osobou v názvu. Každý chtěl, abychom byli kapela. Mně primárně šlo o tu muziku. Tak jsme se jmenovali Dilema. Po čase to ale znovu přestalo fungovat. Kluci si začali vymýšlet a každý se vydal svou cestou. Tak jsem se vrátil zpět k Davidu Petovi.
Toto jméno je ale váš pseudonym. Proč jste si ho zvolil?
Mé příjmení je Petira, lidé to ale špatně vyslovovali. Tedy s ypsilonem po t. Proto jsem to zkrátil na Pet, takhle na tom není co zkazit. A je dobře zapamatovatelný.
Texty i hudbu si děláte sám? Inspirujete se i poezií, literaturou, čtením?
Ano, písničky si píšu sám. Nejvíc mě inspiruje život a to, co mě zasáhlo. Jak dobré věci, tak i ty špatné. Příroda. Vodní svět. Je dobré mít otevřené oči a naslouchat.
Jak probíhá proces samotného skládání? Zapisujete si nápady do notýsku?
Ne, když skládám písničku, začínám hudbou. Už jen když se tvoří hudba, ani nepotřebujete slova a jsou z ní cítit emoce a nálady. Začít textem by pro mě bylo určitě náročnější.
V jakém rozpoložení si sedáte k nové písničce? Je lepší být duševně rozervaný?
Když tu emoci v sobě máte začerstva a jste toho plný, práce jde podstatně rychleji. Například když mi před dvěma lety zemřela babička, což mě hodně zasáhlo, jsem měl hudbu složenou za dvacet minut. Skladba pak byla do týdne na světě. Šlo to extrémně rychle. Kolikrát se ale člověk trápí třeba měsíc. Za mě je písnička hotová, až když z ní pociťuju husí kůži a mrazení. Nebaví mě dělat polotovary.
Plánujete na léto festivaly?
Seznam koncertů pro nadcházející sezonu je v přípravě a tu má na starosti můj manažer. Dřív jsem si to všechno zajišťoval sám, dnes už mám naštěstí kolem sebe dobrý tým, který mi pomáhá jít za svým snem. Nově mám asistentku, která mi pomáhá se sociálními sítěmi.
Jak obtížné bylo sehnat Lucku Vondráčkovou, aby vám pokřtila nový videoklip k písni Vrásky štěstí?
Lucka má dobré vazby na lidi z mého týmu, ti jí pustili moji hudbu a jí se to líbilo. Jsem rád, že byla společně s Davidem Krausem kmotrou mého nového klipu. Děkuji, že jsem je mohl poznat, jsou to fajn lidi.
V jakém stadiu je natáčení vašeho CD?
V jednom pražském studiu teď točíme třetí singl a byl bych rád, kdybychom nejdéle v příštím roce vydali CD.
Mají u vás fanynky šanci, nebo jste šťastně zadaný?
Mám partnerku.
Je ona tou první, kdo si poslechne vaši novou skladbu?
Většinou táta, to on je první, se kým to konzultuju. Pak kapela a manažer.
Jak snášíte tu první kritiku, kdy je často nutno škrtat?
Já jsem za ni moc rád, protože si kolikrát říkám, že to není špatný, ale občas se taky pletu. Zpětná vazba je pro mě hodně důležitá, abych věděl, jestli v tom pokračovat. Jsem rád, že mi nemažou med kolem pusy a říkají mi to na rovinu. Pak to předělávám, dokud to prostě není dobrý.
Za dva roky vám bude třicet. Co byste rád do tohoto jubilea stihl?
Za největší osobní úspěch bych považoval, kdybych se dokázal uživit čistě autorskou tvorbou. Vyprodat O2 arenu musí být příjemné, ale v podstatě kdybych vyprodal sokolovnu, není důvod truchlit.
Fotogalerie |
