Proč podáváte žádost o odškodnění až po půl roce od propuštění?
My jsme se o tom bavili už dříve, že něco podnikneme. Říkal jsem Janu Švarcovi, že když nazná, že je vhodná doba, tak že budu svědčit. Teoreticky jsme se o tom bavili už po návratu. Vyčkávali jsme, jestli se k tomu problému někdo postaví nebo ne. Doteď se k tomu nikdo nepostavil čelem, neoznačil se viník.
Jaké jednání jste přesně čekali?
Aby se o nás a o ten problém někdo zajímal. Budu se opakovat. Nás nejvíc mrzí, že nás sem přivezli. Tři dny vyslýchali, pak nás propustili s tím jakože: „Dělejte si, co chcete“. Oficiální kompetentní strany, které jsou do toho zainteresované, nejsou ani schopné říct, co přesně se stalo. A alespoň vyvrátit podezření, že jsme v tom jeli my. My jsme přijeli do atmosféry, že jsme tam neměli jezdit a že si za to můžeme sami. Nebyl nikdo kompetentní, který by řekl ne, ty chlapy jsou nevinný a je třeba se s nimi vypořádat. Nechali nás se v tom plácat. Dost lidí si myslí, že si za to můžeme sami a to je prostě špatné.
Nikdo Vás tedy dosud nekontaktoval?
Nikdo ani nezavolá a nezeptá se, jak se máme, jestli to zvládáme. Prostě nezájem. Zatím zkrátka není žádný viník. Chceme nejdřív vědět, kdo za to může, a potom po něm požadovat satisfakci buď morální nebo finanční.
Jde Vám tedy především o to, aby se tím vůbec někdo zabýval?
Jediný, koho to zajímalo, byl ÚOOZ. Ten se s námi o tom bavil, ale teď má jiné starosti. Nikdo z nás by nebyl rád, kdyby to nějak usnulo. My žijeme ve společnosti, kdy se lidé soudí kvůli facce nebo nadávce. A to, že jsme byli půl roku věznění, není prkotina. Nikdo nám k tomu nic oficiálně neřekl. Nikdo si s námi nepromluvil, jak to přesně bylo.
Pochybily tedy podle Vás tajné služby?
Jestliže máme kvalitní tajné služby, tak by měly vědět, že pokud tu máme zavřeného nějakého Libanonce, který má dlouhé prsty, a shodou okolností jede pět lidí do Libanonu, a jestli se ví, že tam má civilní a vojenská rozvědka mezi sebou nějaké rozbroje či rivalitu a nechali nás tam odjet, tak to už je průser. Nevím, kdo za to může nebo nemůže. Mohli nás stopnout nebo říct: „Bacha, chlapi, něco se stane“. My jsme věděli, že jedeme točit k syrským hranicím, že je tam Islámský stát, že se tam může něco stát, ale nás unesli v civilizaci mezi dvěma městy. To je jakoby nás unesli mezi Jindřichovým Hradcem a Dačicemi. Nás unesli zištně za účelem nějaké výměny a to se nám na tom prostě nelíbí. Byli jsme prostě zneužiti a nevím, jestli to byli jenom Libanonci, nebo jim v tom někdo pomáhal, a to by se mělo právě vypátrat.
Pozadí kauzy
V červenci roku 2015 se v libanonském údolí Bikáa našlo opuštěné auto s pěti českými pasy, hotovostí a další cennostmi. Osud pětice Čechů však dlouho nebyl znám.
Češi byli propuštěni až 1. února 2016. Pětice Čechů v Libanonu se dostala na svobodu díky dohodě, která předpokládá osvobození Alího Fajáda zadržovaného v České republice.
Fotogalerie |
