jít naiDNES.cz

Odešlo jen osm lidí, Ptáče by měli navrhnout na Oscara, pochvaluje si Marhoul

Přehlídka brutality a násilí, před nímž budete zavírat oči, nebo film, který musíte vidět? Názory na snímek Nabarvené ptáče se dost různí, ale režisér Václav Marhoul (59) je za to moc rád. Rozporuplné reakce čekal a ve finále si je pochvaluje. Je to prý lepší, než kdyby film skončil v zapomnění a propadlišti dějin. Jeho novému počinu ale nic takového nehrozí, dojal protagonisty a dostal i diváky.

Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá, a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, v němž platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. 

Nabarvené ptáče je dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. 

Reakce na něj byly velmi bouřlivé a režisér Václav Marhoul neskrýval své nadšení a pýchu nad odvedenou prací.

„Na filmu pracovaly stovky lidí, proto má dlouhé titulky. Po celou dobu lidé tleskali vestoje, obrácení směrem k balkonu, kde jsme seděli, dobrých osm minut. Teď mi napovídá kameraman Vladimír Smutný, že to bylo deset minut,“ svěřil se iDNES.cz Marhoul, který uvedl na pravou míru i fakt, že lidé z projekce předčasně odcházeli, protože film nedali.

„Ano, a tak je to správně, ne každý to unese. Odešlo tak sedm osm lidí, v sále jich sedělo dvanáct set, to je myslím dobrý poměr,“ usmíval se režisér, který prozradil, že všechny zahraniční protagonisty dojal snímek k slzám. 

Dětský protagonista Nabarveného ptáčete Petr Kotlár ale film neviděl. 

„Absolvoval s námi všechny oficiality, focení, slavnostní úvody a závěry, ale na projekci jsem ho nepustil. To není možné. Bylo to mé rozhodnutí, jestli ho rodiče vezmou do kina v Česku, to už je na nich,“ prozradil iDNES.cz Marhoul, jenž si všímá pochvalných kritik v zahraničí. Ty si mimo jiné všímají velmi povedené kamery Vladimíra Smutného.

„Je to jeho životní dílo. Bohužel Benátky cenu za kameru nedávají, ale vůbec bych se nedivil, kdyby dostal Oscara, zaslouží si ho. Ovšem to by nejprve musela Nabarvené ptáče vyslat do oscarové bitvy naše filmová akademie a pak mu dát nominaci akademie americká,“ nechal se slyšet Marhoul s tím, že nic ještě není ztraceno. V souvislosti s novým filmem má teď plné ruce práce. 

„V Benátkách budu až do neděle, ve středu chci být na pražské premiéře a v Torontu jsme na programu v pondělí. Tam nás bude zastupovat herec Stellan Skarsgård,“ uvedl český režisér, který je podepsán také pod válečným filmem Tobruk nebo komedií Mazaný Filip.

Nabarvené ptáče je první a nejslavnější román autora knih Byl jsem při tom a Pinball, jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského

Narodil se v polské Lodži v roce 1933, kvůli svému židovskému původu se během války skrýval na polském venkově. Jeho otec Moshe Lewinkopf se rozhodl zapřít židovský původ a s novým jménem ho přiměl přijmout křest římskokatolické církve. 

S falšovaným křestním listem rodina přežila holokaust. Po válce se znovu našel se svými rodiči, vystudoval historii a politologii na univerzitě v Lodži a stal se asistentem v Polské akademii věd. V roce 1957 emigroval do USA, kde napsal svou prvotinu Nabarvené ptáče, která ho proslavila.  

Lidé, kteří se po válce seznámili s Kosińským, vzpomínali na to, že přátele často bavil vyprávěním zážitků z doby okupace, plných hrůzy, děsu a krutosti, která neměla daleko k sadismu

Právě z takových příběhů vznikl román, který Marhoul zfilmoval. V textu není uvedená země, v níž se odehrává příběh, není ani určena národnost hrdiny (pravděpodobně Cikán nebo Žid), neexistuje přímý důkaz autobiografičnosti románu, i tak byl interpretován jako vize založená na autorově osobní zkušenosti. 

„K pravdivosti románu se posléze vyjádřil spisovatelův americký životopisec James P. Sloan (Jerzy Kosinski: A Biography, 1996) a polská badatelka Joanna Siedlecka (Czarny ptasior, 1993), která se vydala do Sandoměře a  Dąbrowy Rzeczycké. Do míst, kde rodina Kosińských, navzdory zřetelným semitským rysům, přežila válku v podmínkách jednoznačně odlišných od popsaných v románu,“ poznamenal k tomu Libor Martinek na stránkách serveru Listy.cz. To však jeho uměleckou hodnotu rozhodně nesnižuje.

Fotogalerie

Komentáře

Mohlo by vás zajímat