Viděli jsme Pírko, film o znásilnění: Brutalita láká, hodnota díla je v obžalobě systému

Film Pírko Lucie a Petra Svobodových. | foto: Pírko

Zatím je pro většinu veřejnosti, která Pírko ještě neviděla, známo jako „ten film, kde je hodně nechutná scéna znásilnění“. Snímek o osudu dívky ze slovenského dětského domova, kterou její přítel prodá pražským pasákům jako sexuální otrokyni, se může zdát jedním z těch mnoha, které si vynucují lacinou pozornost. Jeho poselství je přitom závažnější, než se přes všechny ty umělecké snahy o „artovou složku“ může zdát. V tomto případě je ale obal je hezčí než dárek a nejspíš to bude ten důvod, proč si Pírko nemusí najít širokou oblibu, natož pochopení.

Film Pírko dneškem startuje v kinech a návštěvnost se očekává vysoká, prvoplánově totiž láká na sexuální scény znásilňování mladé blonďaté naivky upocenými a nechutnými „zákazníky“, kteří svých pár drobných, za něž si s čerstvým masem užijí, dávají pouze rumunským pasákům. Na osmnáctiletou sexuální otrokyni zbyde jen plesnivá postel v kumbále a lavor, do něhož smí močit.



Romové a další východoevropské menšiny ve vedlejších rolích jsou jedním z největších taháků filmu.

Romové a další východoevropské menšiny ve vedlejších rolích jsou jedním z největších taháků filmu.

Na první pohled téma, které přijde českému divákovi od jeho reálií na hony vzdálené, protože „tohle se přece děje někde v Africe a ne u nás“. Lucie Klein Svoboda, režisérka a scénáristka filmu, vyvrací veřejnost z jeho omylu. „Takové otrokářské sítě jsou běžné, na holkách, jako je moje filmová hrdinka, se vydělávají miliony,“ řekla po premiéře. „Nenatočila jsem nic, co bych neznala.“

První smysl filmu Pírko, tedy upozornění na obchod s bílým masem, je obsažen už v popisu snímku, k tomu následnému poselství se divák dopracuje až v závěru. Mezitím je ale těžké si vybrat, zda má být Pírko umělecký počin nebo ztvárnění reality s výpovědní hodnotou.

Děti z děcáku nepřipravené na život

Osmnáctiletá Martina, která si v dětském domově nechává říkat Shakira, je právě ve fázi, kdy se má postavit na vlastní nohy v běžné realitě. Od vedení domova dostane obálku s penězi, jejichž tržní hodnotu vůbec nezná, a odjíždí ze Slovenska do Prahy za svým chlapcem, též odchovancem dětského domova.

Lucie Klein Svoboda se objevila ve vedlejší roli matky hlavní hrdinky. Že jedna je bílá a druhá Romka je jeden z mála detailů, který je divák schopen prominout.

Lucie Klein Svoboda se objevila ve vedlejší roli matky hlavní hrdinky. Že jedna je bílá a druhá Romka je jeden z mála detailů, který je divák schopen prominout.

Plány o společné krásné budoucnosti berou rychle za své, když Martina zjistí, že její hoch Roman je členem party feťáků a ztroskotanců, bezdomovec, co by možná byl schopen za pět stovek zabíjet a za deset panáků zelené prodat svoji holku. Nejprve Martinu obere o většinu peněz, kdy naivní dívka věří tomu, že za tisíc korun se dá pronajmout v Praze byt, a potom ji skutečně předhodí rumunským pasákům, jimž se blonďatá dívka hodí na výdělek coby nevolnice zavřená ve vybydleném bytě kdesi ve starém žižkovském domě.

Znásilňování a mučení je na denním pořádku, jedinou očistu představuje povolená sprcha a oddělení stavu mysli od utrpení těla, což herečka Dominika Zeleníková dokáže zahrát překvapivě dobře. Po mnoha krušných dnech se jí podaří z bytu svých pasáků utéct a nastupuje cestu vlastního „seberozvoje“, která končí na první pohled neobvyklým, ale ve skutečnosti až přísně logickým životním krokem.

Konec může diváka překvapit, dívka totiž dojde štěstí, ale jinak, než by si kdo představoval.

Konec může diváka překvapit, dívka totiž dojde štěstí, ale jinak, než by si kdo představoval.

Vyzradit závěr filmu ale není v tomto případě spoilerová chyba, tím zásadním je totiž všechno to ostatní, co se hlavní hrdince během její cesty za samostatností přihodí a co ji formuje k tomu, že dopadne jak dopadne.

Je realita v artovém podání ještě realita?

Pírko je debutovým snímkem s náročnou tématikou a takto je třeba k němu i přistupovat a po celou dobu myslet na to, že Lucie Klein Svoboda je především výtvarnice, která obraz chápe jinak než běžný divák.

Pírko má povětšinu času kameru ukazující jen detail, dle něhož si domyslíte celé dění na plátně.

Pírko má povětšinu času kameru ukazující jen detail, dle něhož si domyslíte celé dění na plátně.

První střet s jejím „artovým smýšlením“ dostane divák hned v nezvyklých kamerových úhlech, které provázejí celý film. Namísto celoplošného snímání se oko kamery zaměřuje na detail, od něhož je pak možnost domyslet si zbytek dění na plátně. Vrcholné scény znásilňování se tímto trikem tak stávají ještě nechutnějšími, neboť obraz plátna namísto explicitního sexu zaplňuje pouze neškodný záběr a nelidský křik či zvuk pleskání, jehož význam je jeden jeden, který „akci“ doprovází.

Divák má tak tendenci odvracet odporem zrak, aniž by skutečně viděl něco pobuřujícího, zároveň je ale symbolických a snových scén ve filmu tolik, že vyrušují od možnosti přemýšlet nad faktem, že toto se opravdu v dnešním světě děje a mezi námi jsou dívky s podobným osudem.

Scéna znásilňování patří mezi ty, u kterých máte potřebu zakrývat si oči. Je vážně nechutná, ačkoliv z ní nic explicitního není vidět.

Scéna znásilňování patří mezi ty, u kterých máte potřebu zakrývat si oči. Je vážně nechutná, ačkoliv z ní nic explicitního není vidět.

Pírko by mělo vést k jakési empatii, jeho prvotní snaha nejspíš byla pokusit se diváka vtáhnout do mysli mladé dívky, která nikdy neměla žádný vzor, jenž by ji naučil základům přežití v denní realitě, finanční gramotnosti nebo rozpoznávání příznaků vadné společnosti, která ji dostane do problémů. Naivita hrdinky, jakou vidíme na plátně, je až bolestná a pro běžného konzumenta, který chodí do práce, platí účty a z rukávu vysype obecné ceny zboží či služeb, pak těžko uvěřitelná.

Pírko je obžaloba celého systému výroby odpadlic

Lucie Klein Svobodová celým snímkem poukazuje na neustálý kolotoč „výroby odpadlic“, kdy padlá hrdinka do své mizérie zatahuje další kamarádku z děcáku, která je do světa tam venku vypuštěna se stejnou peněžní obálkou a stejnou brutální neznalostí. Poslední záběr filmu pak ukazuje jejich výhru nad životem, nad níž by se mělo v ideálním světě spíše plakat. Svobodová to ale ze své zkušenosti s těmito dívkami vidí jinak a nebrání se ani tomu, že divák pochopí celou pointu mylně.

„Pokud si myslíte, že koncem filmu chci tvrdit, že takové rozhodnutí hrdinky je v pořádku, tak vám v tom bránit nebudu. Pro tyto dívky je tohle skutečně lepší, neboť v daleko častějších případech končí s horším a tragičtějším osudem,“ doplnila naši zvědavost a vlastně celou výpověď snímku autorka.

Fotogalerie





Komentáře