Nejkritičtější kritik Kamil Fila: Moje práce má teď ještě větší význam, když se do filmu plete každý laik

Filmový kritik Kamil Fila působí jako drsný cynik, ve skutečnosti je ale pouze upřímný a jako osobnost dost introvertní. | foto: Expres.cz

Ještě větší kritik, než jsme doufali. Tak se jmenuje poměrně čerstvě spuštěný web známého českého filmového kritika Kamila Fily. Tenhle popis na něj skutečně sedí. Když už je z nějakého snímku nadšený, můžete se spolehnout, že je to pecka. Proč je takový, jak svůj veřejný obraz vnímá a vyhovuje mu být slavný? O tom promluvil v rozhovoru pro Expres.

Vy sám říkáte, že nejste nijak zvlášť radikální, přesto jste často označován jako „ten, kterému se žádný film nelíbí“. Co vy na to?



Před tímto rozhovorem jsem si dělal statistiku, takže jsem si vzal posledních 40 recenzí a 21 jich bylo kladných, 10 neutrálních a 9 negativních.

A nepřijde to jen vám, že jsou ty recenze pozitivní?

No to je druhá věc, u recenze sice může být na konci pozitivní smajlík, ale to neznamená, že u filmu s ničím nepolemizuji. A taky nepíšu jen recenze, ještě jsou tu komentáře a tam si vybírám spíš negativní jevy, takže se ten poměr pozitivních a negativních článků tímto převrací.

Tak proč si vybíráte spíš negativní jevy? Nebo se v i pozitivních recenzích zaměřujete na problematické prvky filmů?

Je to zkrátka zajímavější. Je to trochu hloupé, být propagátor něčeho, jenom jednostranně jásat. Samozřejmě, že dělám i pozitivní, většinou bilanční texty, třeba o nových českých debutech nebo vítězných dokumentech na nějakém festivalu. Ale takové články vzniknou dva tři za rok, víc jich člověk nevyrobí.

Vraťme se k těm recenzím...

Většinou se v nich dostávám k polemice sám se sebou, uvažuju, proč se mi něco líbí, co to ve mně vytváří, co to se mnou dělá. Jde o to, co ten film po mě chce, jak se mám přizpůsobit, aby se mi to líbilo. Takže přiznávám, že tam potom předvádím určitý názorový souboj.

Co si Kamil Fila myslí o české filmové kritice, sociálních sítích a sám o sobě?

Co si Kamil Fila myslí o české filmové kritice, sociálních sítích a sám o sobě?

Jednou jste řekl, že píšete tak, jak píšete, proto, že moc psát neumíte.

Ano, to platí. Například kvůli vlastní roztěkanosti neudržím jednu linku. Celkově mám menší míru stylizace než většina recenzentů, nesnažím se nic skrývat, chci být tak upřímný, jak jen to jde, a tím pádem to někdy působí jako by neprofesionálně. I když jinak se snažím, aby texty měly i literární hodnotu.

Čtete při psaní názory jiných lidí?

Na tom to mám vlastně založené. Je to tak: my si všichni myslíme, že jsme hrozně originální a namlouváme si, že sto lidí - sto názorů. Ale fakticky existují vždy jen tak tři až čtyři názory na jeden film. A já se snažím je brát v potaz, vystřídat pozice a na závěr se k jednomu z nich přimknu.

Podle čeho si ten jeden názor vyberete?

Je to ten, u kterého se mi zdá, že dokázal obsáhnout nejvíc, že si všímá nejvíce prvků a nejlépe je propojuje, takový názor považuju za nejlepší. I když také nemusí pokrývat úplně všechno a zbývá tak prostor pro jiné názory. Ale samozřejmě usazení názoru chvíli trvá. Pět minut po filmu si řeknu maximálně - fajn, to se mi líbilo. Psaní je pak otázka jednoho či dvou dnů, kdy se mi to rozleží a během toho člověk zkrátka nemůže stát na jedné straně.

Proč si tedy myslíte, že lidé vaše texty vnímají jako přehnaně tvrdé nebo kritické?

Možná je to způsobeno jejich určitou komplikovaností. Snažím se, aby nebyly těžké na čtení, už nepíšu tak dlouhé věty nebo nepoužívám schválně moc cizích slov, ale někdy je možná těžké zjistit, na kterou tu stranu jsem se nakonec přiklonil. Nejednoznačnost nepůsobí pozitivně, i když může být pravdivější.

Prodávat sám sebe je nezvyk

Poměrně nedávno jste spustil web Ještě větší kritik, než jsme doufali a tím jste po letech v strávených v klasických redakcích přešel na volnou nohu. Proč až teď?

To si také říkám, že to mohlo proběhnout už třeba před rokem.

Co vás k takové změně vedlo?

Píšu už 15 let a v médiích se člověk týden co týden ocitá v uzávěrkovém stresu. Další věc je samozřejmě výběr témat, který nikdy není úplně autonomní. V Respektu mi to zabíralo spoustu času, já bych klidně psal dva týdny po sobě o podobných věcech, ale to nelze, hledí se na pestrost. Hlavní důvod byl ale ten, že jsem poslední rok strávený v Respektu měl boreliózu, což je nemoc, která člověka celkem slušně zneschopní. Byl jsem tak unavený, že jsem ty uzávěrky téměř nestíhal, bylo to pro mě zničující, ve finále už to dál prostě nešlo. Musel jsem z toho kolotoče odejít.

Jste se svým rozhodnutím teď spokojený?

No, uvrhl jsem se tak trochu do pasti. Jsem zvyklý psát delší texty, teď se musím znovu naučit psát naopak kratší, aby ten web byl živější, aby tam toho bylo dost a čtenář dostal, co chce. Svoboda je příjemná, ale je také vykoupená tím, že člověk promuje sám sebe.

To vám vadí?

Je to nezvyk, prodávat sám sebe, jako tvář, jako značku, chodit právě třeba na rozhovory, do televize, na akce a tam říkat „To jsem já, ten Ještě větší kritik“. Pořád si totiž říkám, že jsou tu lidé, kteří by si zasloužili podobný status víc, jenže na rozdíl ode mě neměli tu příležitost. Nikdo jim ve správnou chvíli nedal prostor a nevypiplal jim jméno. Když vás týden co týden dávají na homepage velkého portálu nebo na obálku časopisu či vás zmiňují v editorialu, odvádějí za vás obrovský kus práce. Učím se teď být ten, co dělá malinko show a nejsem na to zvyklý. Když píšu, tak mi to nevadí, ale v reálném životě je to něco jiného, jsem velmi introvertní člověk.

Přitom na sociálních sítích jste dost otevřený, a to i co se týče třeba osobních záležitostí.

Na Facebooku každý člověk svůj projev trochu stylizuje, jak se projevujeme tam, to je vykonstruovaný obraz. Můj je rýpavý, cynický vtipálek pobavený absurdností světa, co rád něco zhejtuje, protože ono člověku nakonec nic jiného než ten hejt nezbývá. Díky tomu pak nemá pocit, že se topí v chaosu a beznaději, ale že pluje či dokonce elegantně surfuje po povrchu. Ale občas ten obraz prostě jen neudržím a projevím i nějaké city a smutky.

Kamil Fila s redaktorkou Expresu.

Kamil Fila s redaktorkou Expresu.

Je zvláštní, že jste si na pozornost ještě nezvykl, platíte totiž také za nejznámějšího českého kritika. Co se vlastně stalo s těmi ostatními, například s Františkem Fukou?

Říct, že dochází ke generační výměně, to bych asi úplně netvrdil, ale když je vám hodně přes čtyřicet, tak čerstvost a výdrž vyprchává. Sám sobě dávám ještě třeba deset, patnáct let.

Myslíte, že pak už o filmech psát nebudete?

Budu psát možná knihy, anebo točit dokumenty. V recenzích starších kritiků sledujeme spíš pokles nějaké základní pozornosti, ochoty se těmi filmy zabývat. Ty texty pak deklarují únavu autora – tohle už jsme viděli stokrát, to nás nebaví. K tomu nechci nikdy dospět.

Kdo je Kamil Fila?

Kamil Fila se narodil 28. června 1980 ve Znojmě. Vystudoval teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Svými filmovými kritikami přispívá do českých médií pravidelně od roku 2003, působil v redakci serveru Aktuálně a také v kulturní rubrice týdeníku Respekt. Na volnou nohu přešel v roce 2016. Založil vlastní filmový web s názvem Ještě větší kritik, než jsme doufali. Ten funguje na bázi crowdfundingu, za přístup k veškerému obsahu si musíte zaplatit.

Na vašem webu najdou čtenáři kromě článků také přesný ceník dalších vašich služeb, mezi které patří třeba přednášky či vedení diskuze po projekci. To jste měl vždy zpoplatněné?

To tak bylo vždycky, jen jsem neměl stanovený ceník. Musel jsem ho zavést, aby mě lidé nezneužívali. Když se mi ozvou, abych se k něčemu vyjádřil, pro mě to je klidně i pár hodin přípravy, hodina jízdy někam tam a zpět, pak jsem 5 minut v éteru a nedostanu za to nic. Navíc poslední dobou, když jsem se musel věnovat propagaci webu a zvládat dvě, tři akce týdně, toho už bylo vážně moc. Vidím teď, že budu muset zvolit jiný model, než jsem jel doposud.

Myslíte si, že v době, kdy se před filmem většina lidí jen rychle podívá na hodnocení snímku na ČSFD.cz, má filmová kritika jako publicistický žánr ještě smysl?

S filmem je to jako s fotbalem a s politikou. Lidé mají nejen pocit, že se můžou vyjadřovat ke všemu, ale také, že tím pádem tomu rozumí. Přitom je vidět, že filmoví fanoušci mají tendence hodnotit filmy jinak než dříve. Často se vyjadřují třeba k technické stránce snímku, pro to ale potřebují znát určité pojmy a rétoriku. A to musí od někoho přebrat. Někteří mají tendence být zabejčení, hodnotí film rychle na základě jednoho aspektu a filmová kritika je tu od toho, aby právě tohle zpochybňovala, kladla otázku, jak si tím můžete být jistí? Myslím si, že v tomhle má filmová kritika teď naopak ještě větší význam.

Co byste poradil osmnáctiletému filmovému fanouškovi, který zrovna odmaturoval a chtěl by se stát filmovým kritikem?

Moc si netroufám lidem říkat, co jak bude a na co se má ideálně připravit. Předpokládám maximálně, že současná generace se bude víc a víc věnovat youtuberingu a nahrávání podcastů, takže pokud pro moji generaci platí slogan, že tištěné slovo je mrtvé, tak pro ně bude mrtvé i to psané.

A co škola, je důležitá?

Určitě, projít si vysokou školou je základ. Právě tam se naučí vnímat filmy jinak, pochopí třeba to, že Hollywood má kolonizační efekt, kinematografie různých států se od sebe navzájem učí nebo se proti sobě naopak vymezují. Člověku nestačí jen Křižník Potěmkin a Občan Kane, aby byl filmovým kritikem. Je dobré vidět filmy ze všech koutů světa a ze všech historických období a nevyhýbat se ničemu.

Fotogalerie





Komentáře