Právě Hojerův případ je jedním z vrcholů knihy Jiřího Markoviče s názvem Lovec přízraků. Legendární kriminalista a někdejší šéf pražské mordparty měl se „svým“ vrahem zvláštní vztah. Ale o tom až později.
Kdo to Ladislav Hojer vlastně byl?
Měl těžké mládí, zemřeli mu otec i matka, otčím se k němu obrátil zády, a tak jako malý chlapec žil pouze s bratrem, který ale odjel na vojnu a nechal ho ve společném bytě žít samotného. Absence výchovy se na Hojerovi podepsala, balancoval na hraně mentální retardace a například pozdější kolegyně ze sklárny ho popsala jako „zanedbaného debila“.
Nic z toho však neomlouvá nechutné řádění, kterého se již jako plnoletý dopustil.
Hojer ztrátou rodičů, a tím pádem i nulovým sociálním kontaktem dospěl až do stadia, kdy přestal cítit veškerou empatii, soucit a citové vazby k jiným osobám. Průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1978, to bylo Hojerovi dvacet let, poprvé vraždil.
Tehdy si vyrazil na výlet do Děčína s tím, že si tam najde dívku. Na navazování kontaktu byl ovšem příliš stydlivý a plachý, a tak si vybral klidné místo při břehu Labe a děvčata jen tiše pozoroval zpovzdálí. V tu chvíli se mu v hlavě začal rodit bestiální plán.
Ladislav Hojer byl psychopat se sadistickými, nekrofilními a kanibalistickými sklony.
Do oka mu nakonec padla devětadvacetiletá Eva, kterou pak v noci z 1. na 2. listopad napadl. Uškrtil ji a jako později diagnostikovaného nekrofila ho lákal sex s její mrtvolou, svého činu se však nejspíš zalekl a dílo nedotáhl dokonce. Zmohl se jen na masturbaci, při níž Evě do genitálií strčil kopřivu.
Po první vraždě si dal Hojer na rok a půl pauzu, pak ho ale myšlenky na bestiální řádění pohltily znovu. Nastoupil vojnu a 9. února 1980 cestoval nočním vlakem z Prahy opět do Děčína.
Další oběť, teprve pětadvacetiletou Ivonu, si tentokrát vyhlédl už při nástupu do vagónu. Pak už jen čekal, až jeho oběť opustí kupé, při cestě na toaletu ji dohnal, vnikl za ní do kabinky a tam ji uškrtil. Jenže na znásilnění neměl dost času ani prostor, a tak se opět musel spokojit s masturbací nad jejím tělem.
Tělo pětadvacetileté Ivony se našlo na záchodě vlaku.
Tehdy chybělo jen málo k tomu, aby kolem bestiálního vraha spadla klec. Případ byl masivně medializován, policie na dopadení vraha vyvíjela velké úsilí a Hojer se dokonce ocitl v jejím hledáčku. Pomohla mu však jeho tichá povaha – v kasárnách si vůbec nikdo nevšiml, že na den zmizel, a tak měl jako voják neprůstřelné alibi. Nebyl navíc jediným podezřelým a dva z dalších z policejního seznamu během vyšetřování podezřele spáchali sebevraždu.
Když Hojerovi i druhá vražda prošla, začal nabírat sebevědomí. Třetí díl jeho řádění na sebe proto nenechal dlouho čekat, odehrál se jen o půl roku později. Pro svoji další oběť si dojel dokonce až na Slovensko, konkrétně k vodní nádrži Ružín.
V ten den bylo deštivé počasí, a tak byla pláž u jindy turisty zaplavené nádrže prázdná. Vlastně téměř prázdná. Seděla tam osamělá žena, která zadumaně sledovala přehradu. Hojer k ní zezadu přikročil a začal ji okamžitě škrtit.
Hojerova třetí oběť, nalezená na dně ružínské nádrže, nebyla nikdy identifikována. Tělo bylo ve značném stadiu rozkladu, kvůli čemuž mu dokonce odpadla hlava.
Ani do třetice se mu však jeho plán nepodařilo dotáhnout do konce – předčasně ejakuloval, a tak o mrtvé tělo ztratil zájem. Ženu, jejíž identitu se kriminalistům nikdy nepodařilo odhalit, protože byla objevena až později a ve značném stadiu rozkladu, Hojer ovázal drátem, zatížil kameny a hodil do nádrže. V té si ještě po vraždě zaplaval.
Ivanu brutálně zavraždil, její ostatky pak jedl
Teď už to musí vyjít podle představ, říkal si možná Ladislav Hojer v lednu následujícího roku. A skutečně. Vražda teprve osmnáctileté Ivany se od těch zbylých liší neskutečnou brutalitou. Dívku si vrah vytipoval po celém dni bloumání ulicemi Brna na tramvajové zastávce.
Teprve osmnáctiletá Ivana byla Hojerovou čtvrtou obětí. Odřízl jí prsa a genitálie, týden se s jejich pomocí ukájel a pak se je pokusil sníst.
Nejprve se s ní pokusil navázat kontakt, jenže dívku úchylně vyhlížející muž, který ji oslovil ve tři hodiny ráno, vyděsil, a tak se dala na útěk. Hojer ji však dostihl v nedalekém parku, zasadil jí 39 bodných ran, pro jistotu ji škrtil a několikrát ji znásilnil. To nejodpornější ale mělo teprve přijít, bestiální deviant Ivaně odřízl prsa i genitálie a odnesl si je domů jako trofej.
Hojer při rekonstrukci ukazuje, jak Ivaně odřízl genitálie.
S ostatky si pak doma užíval ještě týden – pochvu ženy oholil a poté do ní strkal svůj penis. Když ho ukájení se na zbytcích Ivanina těla omrzelo, hodil je do osolené vody, uvařil a naservíroval si je společně chlebem, ďábelskou hořčicí a křenem. U výslechu později prozradil, že mu maso nechutnalo, a tak ho spláchl do záchodu.
Popáté zaváhal a spadla klec
Hojerovo sebevědomí zřejmě po vraždě Ivany dosáhlo obřích rozměrů. A dost možná právě to nakonec vedlo k jeho dopadení. V říjnu 1981 spáchal pátý mord, jenže při něm tak trochu podcenil situaci.
Do oka mu padla Anna Š., kterou kvůli její drobné postavě považoval ve tmě za mladou dívku, po nichž tolik bažil. Ve skutečnosti jí však bylo jednapadesát let. Hojer se ji i přesto pokusil k pohlavnímu styku nejprve přemluvit, po pár větách se po ní ale vrhl, rozřízl jí nožem šaty a znásilnil ji. Její punčochy pak použil k tomu, aby nebohou Annu uškrtil.
Tou zásadní chybou ovšem bylo, že zatímco dosud si pro oběť neváhal dojet až na Slovensko, pátou vraždu spáchal čtvrt kilometru od svého bytu v pražském Motole, navíc u cesty, po níž denně chodil do práce. Jak později přiznal, tato vražda ho velmi znepokojila, bál se dopadení a zřejmě i proto znejistěl a začal se chovat podivně. K zabití Anny se měl dokonce přiznat ve své oblíbené hospodě, kde ho však nikdo nebral příliš vážně.
I přesto se mu však to, že si mezi lidmi pustil pusu na špacír, stalo osudným. K vraždě Anny se totiž policistům později doznal duševně chorý pacient. Zcela přesně popsal detaily z místa činu, které mohl znát pouze vrah, protože oběť zakryl kabátem.
Jenže když později kriminalisté zjistili, že tento domnělý vrah byl v době vraždy za mřížemi a svou vinu si jen vymyslel, musel s pravdou ven. A tak ukázal na Hojera.
Hojer se nijak nesnažil zapírat a k vraždě Anny se doznal. V průběhu následujících měsíců pak užaslým kriminalistům chrlil jedno přiznání za druhým a přihlásil se ke všem pěti vraždám a několika dalším pokusům o znásilnění. Policisté ho podezřívali ještě ze dvou dalších mordů, ty mu ale prokázány nebyly.
Zvrhlá nabídka pro kriminalisty
Velmi zajímavý byl Hojerův vztah s šéfem mordparty Jiřím Markovičem, který jeho vraždy vyšetřoval. Až do té doby naprosto bezcitný Hojer si k němu vybudoval vztah jako k vlastnímu otci, a když například jednou společně jeli z rekonstrukce jedné z vražd, brutální vrah usnul s hlavou položenou na rameni tohoto elitního vyšetřovatele. Markovič situaci popsal ve své knize Lovec přízraků, kde mimo jiné vyslovuje svoji domněnku, že mu Hojer přiznání k jedné z vražd daroval k Vánocům.
Svůj sadismus ovšem Hojer dokazoval i nadále. Když například probíhaly rekonstrukce vražd, počínal si při nich tak agresivně, že vyšetřovatelé najaté figurantky raději vyměnili za figuríny.
Dva kriminalisté zase prozradili, že jim při cestě autem navrhl, aby zastavili dvěma stopařkám s tím, že on je znásilní a zabije. Prý aby policisté mohli zabodovat rychle vyřešeným případem.
Při Hojerově mrazivém skóre a v situaci, kdy snad celá republika volala po jeho zlynčování, neměli představitelé spravedlnosti jinou možnost – psychopata se sadistickými, nekrofilními a kanibalistickými sklony, který nad svými činy nikdy neprojevil lítost, odsoudili k smrti. Ladislav Hojer byl v Praze na Pankráci popraven 7. srpna 1986.
Hojer na Voyu
Voyo šestidílnou sérii Metoda Markovič: Hojer vypustí do světa 26. ledna. Těžkou úlohu zhostit se role bestiálního vraha dostal čtyřiadvacetiletý Petr Uhlík, který se nedávno blýskl v seriálu Adikts a na Voyo se představil už i v Králi Šumavy.
„Ladislav Hojer byl takové přerostlé dítě. Mám k té roli velký respekt, je to ten typ, pro kterou je člověk schopen se fyzicky i herecky změnit. Tři měsíce jsem se prodíral různými dokumenty i videi a kvůli roli jsem zhubl deset kilo. Tato série je za mě jedinečná v tom, že ukazuje vztah mezi vrahem a jeho vyšetřovatelem, který přerostl až v jakýsi intimní vztah, skoro jako otec a syn,“ říká Uhlík.
Voyo oživí příběh bestiálního vraha Ladislava Hojera.
Legendárního Jiřího Markoviče pak ztvárnil Petr Lněnička. K ruce měl i herce a zpěváka Adama Mišíka coby ambiciózního policejního zelenáče, kterému chybí trpělivost i zkušenosti, a Hojer je jeho prvním případem.
„Tuhle roli je vždycky zábavné hrát. Je to mladý, roztržitý policajt, který ale bude mít velmi zajímavou linku. Téma Metody Markovič mě možná baví ještě víc než klasické kriminálky. Je to děsivé, ale velmi poutavé, unikátní pohled do mysli vraha, jeho motivací, ale především do mysli vyšetřovatele,“ popsal Mišík.
Fotogalerie |
