Ačkoliv se vznik fotografií datuje do roku 2011, snímky kábulských obyvatel rezonují dnes více než kdykoliv jindy. Po dvaceti letech odešli z Afghánistánu američtí vojáci a zemi opět ovládl Tálibán. Obyčejní lidé a jejich existence zůstávají dál.
Velkoformátové fotografie zachycují obyvatele Kábulu uprostřed války řešící ty nejzákladnější lidské otázky. Chtěli se najíst, napít, chtěli si zatopit. A to bylo a je poselství fotek z Kábulu: I tady žijí lidé.
„Radost jsem cítil jen jednou, a to až na cestě zpět domů při editaci fotek,“ řekl autor výstavy Jiří Turek. „Viděl jsem obyčejné lidi, jako jsem já nebo vy, kteří mají na rozdíl od nás v rodném listě válku. A viděl jsem strach,“ dodává autor.
Válku přitom fotit nejel. Přesto, nebo spíše právě proto jsou jeho fotografie tím nejupřímnějším a nejopravdovějším dokumentem života těch, kteří si válku nevybrali, a přesto v ní musejí žít.
Snímky obyčejných lidí, plné emocí, strachu, života ve své surovosti a obyčejnosti. Zachycují i výčitky v očích těch, kteří se ten den v Kábulu probudili ještě živí.
Fotografie dětí, jež zestárly příliš rychle na to, aby měly šibalské nebo dětské tvářičky. Fotografie kluků, co vyplavují emoce u fotbálku. Snímky žen, jejichž tváře sotvakdy uvidíme, mužů, kteří nemají na radost čas, nebo fotografie poťouchlých starců.
Kábul je jedním ze série fotografií měst, se kterými začal Jiří Turek v New Yorku v roce 2006. Tam si uvědomil, že jeho americký sen je na starém kontinentu.
„Jako turista jsem fotil New York, Londýn, Benátky, Lisabon nebo Řím. Pokaždé jsem někam přijel na pár dnů a denně dvacet hodin fotil. V Kábulu to bylo jiné, strávil jsem tam nakonec deset dnů,“ doplnil.
Tato unikátní výstava s názvem I tady žijí lidé je pro veřejnost přístupná do 24. dubna v pražské Leica Gallery.
