Richard Krajčo o roli Zdeňka Macury: Nacvičil jsem si ho, viděl jsem ty rvačky. Oba byli nehezkým finále

Vy ztvárňujete Zdeňka Macuru a tudíž první otázka musí znít, kdo vám dal takovou nabídku?

Majk (Michal Samir, režisér, pozn. red.). Jsme kamarádi a máme se rádi a když mi volal, tak se přiznám, že jsem si původně myslel, že volá kvůli roli na Jirku Pomejeho a rovnou jsem si říkal, že to nepůjde. Vůbec nejsem jako on, on byl takový statný veliký chlap. A pak mě překvapil, když vyslovil jméno Zdeňka Macury, to mi přišlo hodně zajímavé. A jelikož z časových důvodů netočím tak často a role si spíš vybírám, tohle byla výzva.

Nemáte z toho strach?

Jak se to vezme. Mám výzvy rád, tady nebudete jen mluvící hlava, ale je to skutečně herecký úkol. Na divadle jsem zvyklý na krásné velké role a u filmu je to komplikovanější, nikdy nevíte, jak to dopadne. Byl jsem nadšený a pak zaskočený a překvapený, že když jsem oznámil, že budu hrát Macuru, dočkal jsem se na svých sítích neuvěřitelné vlny hejtů.

To bych naopak čekala, že lidé to vezmou jako senzaci. Já když jsem poprvé slyšela, že „Macuru bude hrát Krajčo“, říkala jsem si: pecka! Tak co za kritiku jste si musel přečíst?

Lidí se její příběh stále ještě dotýká, mají na něj svůj názor a mají stále názor i na jednotlivé účastníky Ivetina příběhu obecně. Jim nevadilo, že jsem na divadle v rámci role v Richardovi III. vraždil děti a strkal je do sudu, to jim přišlo v pořádku, ale že hraji Macuru...? Argumentovali mi slovy: Viděla jsem vás v Národním a teď budete hrát tohle?

Máte vy sám pocit, že by se postava Zdeňka Macury, která sama o sobě žije mnohými legendami, dala ztvárnit trochu z lidského hlediska?

Já jsem strašně zvědavý, jak diváci budou na tuto postavu reagovat, protože já jsem k ní odmítl přistoupit s pohledem jen černé a bílé. Všechno jsem načetl, na všechno jsem se podíval...

To mě zajímá, vy jste se díval na všechna ta videa?

Díval, no.

A? Já jsem sice z bulváru, ale ani mně to nedělá dobře.

Člověk má pocit, že to je nějaká dávná historie, pak mě šokovalo, že to vlastně není tak dávno a pamatuju si, že jsem to kdysi viděl, ale pak si to v hlavě někam schováte, že to bylo, a pak na to zapomenete. A teď, když jsem po letech viděl některé záběry, skoro mě to vyděsilo a říkal jsem si, že to není ani možné, že se to stalo. Ve Svitavách s panem Rychtářem předvedli tyjátr před lidmi, před médii i před samotnou Ivetou. Kdybyste to udělali jen do filmu, tak to lidem přijde absurdní.

Celkem dost těchto videí je už z vyhledávačů staženo, mám dokonce pocit, že to bylo na žádost samotného Artura Štaidla či jeho otce Ladislava. Na YouTube se dají dohledat jakési sestřihy rvaček Zdeňka Macury a Josefa Rychtáře doprovázené metalovou hudbou. Je to podle vás dobře, že je to pryč, nebo by to mělo být stále veřejné, jelikož to bylo součástí jedné společenské éry a bohužel i Ivetina života?

Já vím. Někdy si myslím, že podléháme tomu, že všichni mají na všechno nárok. Podle mě by mělo být možné na žádost lidí, kterých se určité záběry či fotky dotýkají, tyto věci z takzvaně nezničitelného internetu stáhnout. A pokud se tak stalo a ta nejhorší videa jsou pryč, je to za mě dobře.

Chápu to tedy správně, že když jste se na roli připravoval, že jste si zkoušel i to, jak Zdeněk Macura chodí, jakou má intonaci, jak háže hlavou?

Všechno. Samozřejmě nevím, jestli se mi všechno podařilo do jeho postavy dostat, ale používal jsem jeho ruce, trochu se kinklal ze strany na stranu a snažil se vystihnout jeho medvědí chůzi i to, jak zvláštně si hladil vlasy. Myslím ale, že nejvíc se to povede Filipovi Rajmontovi v roli Pavla Novotného, jelikož tento studijní materiál je geniální. Ale já jsem se ke své postavě stavěl jinak. Já ani po těch letech vůbec nevím… Já se v tom vlastně ani neumím pořádně zorientovat. Když dostanu nějakou roli, vždy ji chci hrát jako člověka, jestli mi rozumíte.

Rozumím.

S nějakým pozadím a důvodem k chování. Když jsem přišel na první natáčecí den, režisér mě trochu zaskočil. Točili jsme scénu, kdy Ivetu najdu v jejím bytě a odvážím ji pryč, z toho jsou ty slavné fotky, a režisér mi říká: Podívej se, my nezkoušíme, rovnou jedeme. Dotočili jsme první klapku a on na to, že takto si to sice nepředstavoval, ale že mu to líbilo a abych to takto držel dál. Hraju pana Macuru tak, jak jsem ho já sám z toho všeho navnímal. Jako normálního člověka, jenž se ocitne v jakési životní situaci. Nestavěl jsem se k tomu tak, že bych měl hrát karikaturu nebo dobro nebo zlo. Snažil jsem se do něj vcítit a hodně jsem přemýšlel nad tím, jak bych se za takové situace choval já a snažil jsem se oprostit od jeho mediálního obrazu.

My už víme, že v Ivetě je jedna scéna, která se stala nechvalně známou, a to je nejedna rvačka Zdeňka Macury a Josefa Rychtáře. Josefa Rychtáře hraje David Prachař, což je mimochodem také velmi zajímavé, jelikož on je zasloužilý divadelník a přesto vzal tuto roli. Jak se točí rvačka dvou skandálních postav, když vy jste v reálu určitě přátelé?

O to lehčeji, když jsme přátelé. My jsme spolu hráli v Národním v Richardovi III., já jsem hrál Richarda, on mi hrál Buckinghama a to je ta lepší situace, když se potkáte na place s kamarádem. V Národním mi přezdívali ostravská mlátička, takže mě David prosil, abych byl na něj jako Macura hodný a abychom to nepřeháněli. Tak doufám, že jsem ho moc nezmasakroval, ale myslím, že autentické to bude.

Jak se na to podle vás budou lidé dívat?

Vůbec netuším. Když jsem četl poslední sérii, přišlo mi to celé hrozně smutné. A mám pocit, že i aktéři příběhu jsou ztraceni. Tehdy, když se to dělo, jsem ani nechápal, o co vlastně jde, co to bylo za únosy, excesy a odjezdy a příjezdy a jak jsem se pohyboval spíše na klubové scéně, tak tento svět byl pro mě docela vzdálený a vůbec jsem nevěděl, jak se k němu mám postavit. Co mě pak šokovalo byla Ivetina smrt. Myslel jsem si, že něčeho takového bych se v Česku nedočkal. To spíše sedí na příběh, který čteme ze zahraničí.

Vy jste se na place určitě potkával i s ostatními, kteří hrají další postavy, bavíte se spolu o celém příběhu? Ví se, že Artur Štaidl to i hlídá, aby to bylo uctivé vůči jeho mámě.

I v to jsem doufal. Režisér to s ním řeší a věřím, že když oni dva jsou spolu v kontaktu, že Artur ví a dává na to pozor, aby to bylo, jak jste řekla.

Artur Štaidl se štábem

Musím se vás zeptat jako hudebníka, když se řekne Iveta Bartošová, vybaví se vám hudba, nebo se vám vybaví to vše okolo?

Samozřejmě i hudba. Já jsem byl malý kluk, když se Iveta stala hvězdou. Tehdy jako dítě jsem měl dvě kazety, a to byly Knoflíky lásky a Europe a jejich Final Countdown. Mně se líbily její věci, to jsou melodické songy a jsou to hitovky, dodnes si je lidé zpívají a znají je a to je známka toho, jak dobré to bylo, ať už se nám to žánrově líbí nebo ne. Pak jsem přešel do puberty, začal jsem poslouchat jinou hudbu, založil jsem si svou kapelu a Iveta se začala ubírat jiným směrem a v tu chvíli, jak nevznikaly tolik její jiné písně, vám zůstane v hlavě historie.

Co vaše děti, jak vnímají toto jméno?

Vůbec nijak. Když jsem řekl, že točím Ivetu, nevěděly, o čem mluvím. Až když jsem jim vyprávěl, že ji určitě znají a pustil jsem jim dvě nebo tři věci, tak říkaly, že to znají z rádia. Ale celý ten příběh a persona Ivety jde už mimo ně. Víte co, ony jedou na hiphopové vlně, z českých přijímají pouze Kryštof, což určitě jen proto, že jsem jejich táta, ale jinak je pro ně vše české trapný, nudný a na nic, čili člověk na ně teď kouká s přivřenýma očima a říká si, ať už tu pubertu doklepou. Podle mě začnou vnímat některé věci zpětně. Teď to zaregistrovaly, teď se na to ptají a když to uvidí, myslím si, že budou chtít vidět celý ten seriál a teprve pak je celý příběh pohltí.

Jaký příběh jim povíte?

Říkal jsem jim, že to byla jedna z nejslavnějších českých zpěvaček, která se postupem času dostala do zvláštního koloběhu, ze kterého se už pak asi nedalo vystoupit. A že pravděpodobně alkohol a média jí natolik zamotaly život, že vše skončilo katastrofou.

Nyní v květnu je premiéra, nemáte obavy, že se tam objeví oba aktéři?

Nad tím jsem nepřemýšlel. Ale třeba… Spíš se na to někdy podívají doma o samotě. Mě by určitě zajímalo, kdyby někdo hrál mě, jak by to vypadalo.

Předpokládám, že poté, co se uvede premiéra poslední řady seriálu Iveta, že budou mít Zdeněk Macura či Josef Rychtář tendence se k tomu vyjadřovat a možná i veřejně hodnotit váš výkon. Budete na to vůbec reagovat?

To se samozřejmě může stát, ale na to už je pozdě, už jsem to zahrál. Já jsem se režiséra ptal, jestli s panem Macurou třeba v poslední době nemluvil, on mi řekl, že ne, že se tak nějak ztratil. Naposledy jsem sledoval jeho rozhovor zhruba tři roky starý a už mi přišel jiný než Zdeněk Macura, kterého já jsem svým způsobem potřeboval nasát. Podle mě to bude ale naopak, je možné, že přijde kritika od lidí, kteří by chtěli, abych ho ztvárnil tak, jak si to představují oni.

A jak jste si ho představoval vy?

Když jsem se po mnoha letech na jeho konání snažil dívat s odstupem, říkal jsem si, že jeho přístup byl dlážděn dobrými úmysly a dával do toho upřímnou víru v dobrý konec a věřil, že Ivetě pomáhá. Každý, kdo se objevil v záři reflektorů a dostal se pod nějaký tlak veřejného mínění, médií a klidně i svých fanoušků, a pak se upřímně podívá na sebe do zrcadla, si musí říct, že si na to musí zvyknout. Lidská psychika je ale taky křehká a i když mnoho lidí říká, že jim něco nevadí, věřte mi, že ne každému je to vždy jedno. Ale nemyslel jsem si, že to celé zajde až tak daleko. Ivetin tragický konec mi ukázal, že mohou být věci, které člověk už pak nezvládne.

Během uvedení druhé řady Ivety jsem si říkala, že to je pravé rozloučení s Ivetou Bartošovou, které vlastně vždy chybělo, na jejím pohřbu měl být celý showbyznys, ale chyběl, dostavil se až o mnoho let později díky tomuto seriálu. Vnímáte to stejně, že nyní se odehrává pocta, která tehdy chyběla?

Iveta Bartošová je žena, která významně zasáhla do kultury a hudby v Česku a určitě by si to zasloužila. Mnoha lidem její příběh není jedno a mnoha lidem její hudba dělala radost. Přál bych si, a doufám, že to tak je, aby to pro ni ve výsledku vyznívalo hezky. Já osobně si myslím, že byla hodný člověk. Hodný člověk, jemuž se některé věci nepovedly a možná měla smůlu na muže a neuměla to nějak uchopit. Neznal jsem ji, ale takhle na mě vždy působila. Hodná je podle mě slovo, které ji vystihuje.

Budete sám na sebe zvědav na premiéře?

Nemám to moc rád se na sebe dívat, proto mám raději divadlo, jelikož je momentální okamžik prožitku, ale slíbil jsem, že přijdu a podívám se. Už jsem si na to vybral i hezký outfit.

A jéje, bude kabelka!

Nechte se překvapit. Těším se na premiéru, ale trochu se i bojím, tato série má silné postavy.

Je to tak a jedna z řečnických otázek poletujících veřejností je, zda by se tato série neobešla bez řekněme až skandálních postav. Vnímáte to tak, že obě role byly do příběhu o Ivetě vtlačeny, nebo tam patří, jelikož prostě jsou součástí i toho nepěkného, co Iveta zažila?

Ať to bylo tehdy jakkoliv, tak bohužel události kolem těchto dvou pánů byly nejspíš tím nehezkým finále. Pokud se nepletu, poslední Ivetin koncert se odehrál ve Svitavách, kde došlo k celé té velké bitce. Měl to být její comebackový koncert a přitom byl, myslím, její poslední. A za pár dní se stalo to, co se stalo. Čili tito pánové bohužel hrají jistou roli v jejím životním příběhu a nelze to opomenout.

Co vy a otázka bulváru v případu Iveta?

Bulvár samozřejmě součástí popkultury je. Já sám jsem k němu měl mnohem vyhraněnější postoj, pak vám zase někdy přijdou chvilky, kdy máte pocit, že je solidnější než seriózní média, protože vám dají prostor se vyjádřit. Byl tu a vždy bude a čtenáře celebritní svět zajímá. On i ten Instagram je svým způsobem bulvár, který si ale každý vytváří sám. Ale myslím si, že v době během této kauzy – tehdy bulvár fungoval jinak – byl trošku škůdce a sám nevím, jestli bych ustál takový tlak, jaký Iveta prožívala. A možná ho prožívala v momentě, kdy ani nechtěla, aby u toho bulvár byl. A podle mě ji tehdy postrkával tam, kde nemusela být. Já jsem se k tomu tehdy dokonce vyjádřil na svém Facebooku a napsal jsem něco jako že se to tomu bulváru povedlo. Asi jsem měl tehdy pocit, že to byla štvanice, že to byl hon.

Což bychom pak mohli rozebírat filozofickou otázku, zda je to hon bulváru po článku nebo zaplnění poptávky pro čtenáře, kterého zajímá takový příběh a vše okolo.

Přesně tak, to vám řekne kdokoliv ve společenských redakcích. Od režiséra vím, jak moc vše kolem Ivety bylo čtené a kolik se toho psalo. Dokud je zájem publika, je tu pak samozřejmě snaha ty věci psát.

Potřebuje nás ještě vůbec v době TikToku a Instagramu?

Jste dílek do puzzle. Každý z tvůrců má nějaký okruh fanoušků, ale pak jsou lidi, kteří nás nemají rádi, nebo nás nesledují. Ale i my chceme, aby se informace třeba o premiéře nebo vystoupení či jiných počinech dostaly i k nim a je dobré, když se to propojuje.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii