Paní Pavlová, pro armádu jste se, pokud vím, rozhodla na střední škole. Co k tomu dospívající dívku z venkova vede?
Vyrůstala jsem na vesnici a kolem mě byli buďto samí kluci, anebo samé děti. Měla jsem tím pádem dvě možnosti: Starat se o děti a dělat lumpárny. To první mě vedlo k tomu, že jsem chtěla být učitelkou ve školce, jenže když jsem šla na talentové přijímací zkoušky, neuspěla jsem ve zpěvu. Zkoušející mi říkal, že u mě nevidí hlasový rozsah, takže tudy cesta nevedla.
Takže zvítězila klučičí cesta?
Na školu pak přišli z náborového střediska hledat kluky do armády. Já dělala sport, také jsem měla od patnácti let řidičák na malý motocykl, chodila jsem střílet, běhat. Říkala jsem si tím pádem, že armáda by pro mě mohla být zajímavá, dávalo mi také smysl, že ta práce něco přináší, podobně jako výchova dětí. Takže jsem se tou cestou vydala.
Takže jste poměrně brzy šla do uniformy. Nechyběly vám běžné holčičí starosti, co si ráno vzít na sebe, jak se namalovat?
Šla jsem do uniformy v osmnácti letech, po gymnáziu. Ale i na vojenské škole se děvčata malovala, a přestože jsme měli rok základní vojenské služby, měli jsme i svůj osobní život a svoje volno. Pokud jsme tedy nezlobili. (úsměv)
Pobývala jste na ubytovnách, v kasárnách. Neustále kolem vás musela být spousta mužů. Dostávalo se vám od nich hodně pozornosti? Nelezlo vám to někdy na nervy?
Ani ne. Tím, že jsem se od dětství pohybovala mezi kluky a měla jsem spíše klučičí záliby, třeba hokej, lezení po stromech nebo hraní na vojáky, to chlapecké prostředí mi nijak nevadilo.
