Pro něj legrace, pro mě muka! Jak jsem dostal výprask od Patrika Kincla

Už dlouhé roky si pohrávám s myšlenkou, že začnu chodit na lekce boxu či kickboxu. Ani nevím, co mě na tom tak láká. Nejspíše je to tím, že oproti fotbalu, který jsem od dětství hrával, jde o tvrdý sport, co vás zocelí. Naučíte se rány jak přijímat, tak rozdávat. Když už to vypadalo, že na nějaký ten boxerský trénink tedy zajdu, zamířil jsem nakonec maximálně do fitka, kde se většinou i běžeckému pásu obloukem vyhýbám. Možná je to lenost, možnost strach z toho, že mám tak špatnou fyzičku, že to nedám a budu vypadat jako pitomec. Své „boxerské panictví“ jsem nakonec tedy ztratil až teď. V Hradci Králové v místním Pepek Gymu, pod taktovkou elitního českého MMA zápasníka Patrika Kincla, který mě tedy rozhodně nešetřil.

Jakmile jsem do hradecké „bušírny“ přišel a s Patrikem Kinclem se pozdravil, tušil jsem, že se na mně pěkně vyřádí. „Bude vás to bolet a pěkně dlouho,“ řekl mi před tréninkem a moc se u toho neusmíval.

Když jsem se šel převléci, mí drazí kolegové mu ještě poradili, ať mi dá pořádně zabrat. „Když poteče krev, bude to ideální. Uděláme pak hezkou fotku,“ řekli mu prý z legrace. Kincl to ale jako humor moc nebral...

Trénink začal něčím, co jsem opravdu nečekal. Hrál se fotbálek. Kincl vytáhl malý žlutý balonek, takový zvětšený tenisák, a zhruba patnáct minut se hrálo na malé branky. „Je to ideální na zahřátí,“ vysvětlil mi netradiční rozcvičku můj jednorázový trenér.

Během fotbálku jsem se ještě necítil jako úplný „jantar“. To nejhorší mělo teprve přijít...

Na programu byl nácvik úderů a kopů. Po mém prvním pokusu jsem od Kincla slyšel: „No hezký, to půjde samo!“ Nejprve jsem myslel, že to myslí vážně, a trochu jsem si věřil. Po pár vteřinách mi ale došlo, že spíše dělám něco špatně a zkušený ranař mi to tímto způsobem dává najevo.

„Natáhni tu ruku pořádně, jako bys chytal mouchu,“ poradil mi tedy Kincl. „To je lepší,“ ocenil poté mé zlepšení. „Ale musíš rychleji, rychleji,“ dodal.

Rychleji, rychleji!

Rychleji, rychleji!

Porozhlédl jsem se kolem sebe a ostatní kluci, kteří jsou na tuto zátěž oproti mně zvyklí, vypadali, jako by trénink ještě ani nezačal. Mezitím já měl už triko úplně durch propocené. Byl jsem mokrý, jako kdybych zrovna vylezl z bazénu. Nejspíše to bylo i tím, jak moc jsem se na každou ránu soustředil, protože jinak jsem si připadal poměrně čerstvě.

Následoval nácvik kopů a úderů ve dvojici. Kincl mi vybral parťáka, který byl výrazně menší a mladší než já. Tomu jsem trénink asi pěkně znechutil, za což se mu teď na dálku omlouvám. Zhruba po každém třetím úderu jsem se ho ptal, jestli to dělám správně, kam dát druhou ruku, co s nohama. Určitě toužil po tom si zaboxovat s někým zkušeným a něco se naučit, místo toho musel učit on mě.

Redaktor Expresu během tvrdého tréninku. Na něj byl až moc tvrdý...

Redaktor Expresu během tvrdého tréninku. Na něj byl až moc tvrdý...

Poté, co jsme měli za sebou několik kol, jsem už začínal cítit, jak moc mám zničené paže. Byl pro mě problém je neustále držet nahoře a vykonávat stejný pohyb. Co se dýchání týče, byl jsem na tom ale překvapivě relativně dobře. To se ale asi příliš nelíbilo Kinclovi. „Pojď, dáme si sparing,“ řekl mi.

V hlavě jsem si opakoval, že přece má Kincl rozum a nebude do mě, do totálního amatéra, který je po prvním takovém tréninku, šít hlava nehlava. Mýlil jsem se. Hned jsem schytal pár pěkných ran na hlavu a i nějaký ten kopanec na nohy či žebra.

„Ty vole, to bylo do srdce,“ křičel jsem na něj po jednom z těch tvrdších úderů. „Vstávej, ještě minuta,“ odvětil Kincl.

Některé rány dost bolely.

Některé rány dost bolely.

Jak jsem měl před tváří neustále rukavice, na což nejsem zvyklý, tak se mi dost špatně dýchalo a chvílemi jsem měl pocit, že to se mnou sekne. 

Redaktor Expresu opět v defenzivě.

Redaktor Expresu opět v defenzivě

Navíc jsem měl tendenci neustále klanět hlavu dolů a z toho důvodu mě extrémně bolelo za krkem. Další chybou bylo, že jsem často během toho, co mě Kincl mlátil, zavíral oči. „Typické chyby začátečníků,“ řekl mi Kincl.

Zhruba v polovině tréninkového zápasu jsem Patriku Kinclovi řekl, že už nemůžu a chci to ukončit. On mi to ale nedovolil. 

„Vstaň a zkus to. Je to jen o hlavě,“ řekl mi. Chvíli jsem vzdoroval, ale po chvíli jsem to zase zkusil a nakonec se dá říct, že jsem bitvu s Kinclem dokončil.

Celkem jsem s Patrikem Kinclem absolvoval tři kola po třech minutách. Velkou část z nich jsem se ale buď proválel na zemi, nebo jsem se bránil jeho úderům. Pokusil jsem se o pár úderů a kopů, ale ty skončily celkem dost neslavně. 

Jeden z mála povedených kopů redaktora Expresu.

Jeden z mála povedených kopů redaktora Expresu

„Jaké jsou pocity po zápase?“ zeptal se mě Kincl, mezitímco já jsem hledal své plíce na zemi.

Pro Patrika Kincla to byla možná legrace, pro mě ale muka. Muka, která jsem si vždy chtěl vyzkoušet. A nevadí mi ani to, že mě několik dní poté bolela naražená žebra a že jsem večer po tomto tréninku nemohl usnout, jak se mi motala „šiška“.

Patriku, tady mě to bolí!

Patriku, tady mě to bolí!

„Příště vydržím víc,“ vzkázal jsem skrz SMS zprávu Kinclovi a myslel jsem to smrtelně vážně. 

Ono zase na druhou stranu vydržet méně už asi ani nejde...

Fotogalerie

Komentáře

Mohlo by vás zajímat