Je to bojovnice, to se ví. Ale každé popíchnutí, navýšení motivace se hodí.
Martině Sáblíkové se před závodem na pět kilometrů dostalo. A těm, kteří ho stvořili, se vrátilo jako bumerang.
„Přečetli jsme si, že Holanďani tipovali, že Martina nebude mít medaili. A to nás trošku vyprovokovalo. Díky jim, že to dali na stránky, protože to byl ten popud. Jsme si říkali: To tedy ne,“ vykládal po stříbrném závodě trenér Petr Novák.
Martina Sáblíková po závodě na pět kilometrů.
V Nizozemsku přitom Sáblíkovou uznávají - i v první zemi rychlobruslařského světa obdivují, jak jim holka ze země, kde není ani jedna umělá dráha, už léta vypaluje na největších závodech rybník.
Tentokrát si ale mysleli, že ji zastaví zdravotní lapálie posledních měsíců.
Nestalo se.
„Stříbro je pro mě jako vítězství. Vím, že si spousta lidí říká, že to není zlatý hattrick. Ale po tom, co jsem nemohla v listopadu ujet více než tři kola, to bylo dnes neuvěřitelné,“ vykládala nadšeně českým novinářům pár desítek minut po projetí cíle.
Rychlejší než ona byla jen Esmee Visserová, která tak na hrách v Pchjongčchangu dovršila zlatou šňůru nizozemských rychlobruslařek.
Tak aspoň něco Holanďanům vyšlo.
Druhá Martina Sáblíková, vítězka Esmee Visserová z Nizozemska a třetí Ruska Natalja Voroninová po závodě na pět kilometrů.
Ale to nijak nekazilo náladu držitelky čtvrté české medaile na těchto hrách. „Myslím, že vše vypovědělo moje chování po projetí cílem. Bylo to neuvěřitelné. Samozřejmě, že je to satisfakce za tři kilometry (čtvrté místo), ale hlavně za to, co mám všechno v sezoně za sebou,“ poukázala na své zdravotní problémy. „Jsem neuvěřitelně šťastná,“ dodala.
O čem ještě mluvila?
O čase: „Před svým startem jsem věděla, co se jezdilo za časy, a věděla jsem, co jsem zde jela za čas minulý rok, 6:52. Letos jsem to prakticky zopakovala. Takže jsem doufala, že to bude na medaili stačit.“
O fanoušcích: „Hokejisté mi říkali mi, že dorazí. A já jim odpověděla, ať mě čekají na tribuně další den, až budou hrát zápas. Věděla jsem, že v tom závodě nejsem sama. Ovace byly takové, že jsem je vnímala. Když jsem projížděla kolem tribuny, tak ty mě nenechaly vydechnout a pořád mě hnaly. Proto říkám, že to není moje stříbro, ale naše.“
O nizozemské věštbě: „Přečetla jsem si to. A přiznávám, že jsem to hledala sama, co píšou. Čekala jsem, že něco takového prohlásí. Pomohlo mi to. Nechtěla jsem odejít s prázdnou.“
To se jí (zase) podařilo.
Fotogalerie |
