Na televizních obrazovkách můžeme modelku a moderátorku Ivetu Vítovou (36), za svobodna Lutovskou, nejčastěji vidět po boku kolegy Petra Suchoně (34). Přestože je už v moderátorském křesle jako doma, modeling stále nepověsila na hřebík...
Iveto, je to deset let od doby, co jste získala korunku a titul Česká Miss 2009. Vedle toho jste se umístila v první desítce světové soutěže krásy Miss Universe, která se uskutečnila na Bahamách. Jak vzpomínáte?
Přijde mi, jako by to vůbec ani nebylo. Když o tom teď mluvíte, mám pocit, jako by se to stalo už v minulém životě. Přestože bych do toho asi znovu nešla, v myšlenkách se k tomu samozřejmě ráda vracím. Modelingu jsem se však stále úplně nevyhnula. Když je hezká akce pro někoho, koho znám, nebo jde o zajímavou finanční příležitost, kterou by byla škoda odmítnout, jdu do toho. Musím ale říct, že jsem vždy tvrdila, že až mi bude třicet, na mole se neukážu. Nechápala jsem, proč ženy v takovém věku prezentují spodní prádlo a nedělají něco jiného. Dnes je mi více než třicet a jsem ráda, když mě někdo osloví. (smích) O své tělo se však nestarám tak, jak by bylo potřeba, a právě ve spodním prádle pak vynikne každý jeho kousek – proto už ho nepředvádím.
Ohodnoťte článek
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do
0:20
pondělí 13. dubna 2020. Anketa je uzavřena.
Modeling jste však po nějaké době upozadila před kamerou. Od roku 2012 vás diváci TV Nova znají jako moderátorku. Chtěla jste jít vždycky tímto směrem, nebo si myslíte že za to vděčíte právě soutěži krásy?
Nikdy jsem po tom netoužila. Kdykoli jsem měla příležitost něco moderovat, ohrazovala jsem se, že nejsem moderátorka, ale modelka, a tudíž takové věci neumím a dělat je nechci. Každý z nás však má nějaký osud a vše se děje tak, jak má. K moderování jsem se dostala náhodou a byl to běh na dlouhou trať. Díky všemu, co jsem absolvovala, jsem se dostala na Novu, kde jsem dostala nabídku na moderování zpráv. Začínala jsem u ranních Televizních novin, později jsem se dostala i do odpoledních a v současné době zaskakuji za Renču Czadernovou i v těch večerních. (smích)
V současné době jste jednou z tváří hlavní zpravodajské relace. Jak jste na nabídku být součástí večerních televizních zpráv reagovala? Vnímala jste tuto kariérní změnu jako výzvu?
Určitě. Navíc šlo o nabídku, která se nedá odmítnout. Vezmu-li to ale čistě z mateřského hlediska, večerní zprávy jsou pro mě nejhorší. Ráno dám dceru do školy, odpoledne jdu do práce, takže ji nemohu ani vyzvednout, a vracím se domů až večer. Dám jí pusu, přečtu pohádku a to je veškerý čas s ní. Není to ale tak, že bych byla pryč každý den. Jsme tři dvojice a střídáme se. Jediné minus vidím v tom, že mi přibyly i pracovní víkendy, které polední a odpolední zprávy nemají. Co se týče relace samé, je trochu jiná. Jde o nejsledovanější zprávy. Někdo si myslí, že zpravodajství na Nově je bulvární, další naopak že je komerční. Jednotlivé zprávy se však snažíme co nejvíce přiblížit lidem tak, aby jim každý rozuměl a pochopil je. Až se těchto zpráv po návratu Renči vzdám, což může být kdykoli, bude mi to i líto.
Máte před vysíláním nějaký rituál?
Pokaždé se snažím pořádně rozmluvit. Patnáct až dvacet minut před začátkem zpráv jdu na toaletu, kde nikoho neruším, a snažím se rozmluvit a uvolnit si pusu.
Jste štíhlá, ale poslední dobou se vaši fanoušci shodují, že se přímo ztrácíte před očima, a obávají se, zda za tím není porucha příjmu potravy...
Už se tomu jen směji, i když je pravda, že mě to začíná trochu urážet. Stačí, aby jeden ze sta lidí napsal, že dotyčný trpí anorexií, a novináři mi hned volají. Unavuje mě takové věci vůbec řešit. Vždy jsem byla hubená a přibrala jsem snad jen v těhotenství. Možná mám dnes o pár kilo méně než v osmnácti, ale tak to prostě je. Rozhodně mi nepřijde, že bych snad vypadala nemocně. Kolikrát si říkám: Tak já se snad mám stydět za to, že jsem štíhlá...
Za svého současného manžela jste se v roce 2011 provdala po relativně krátké známosti. Neměla jste strach, že by tak rychle, jak došlo ke svatbě, mohlo dojít i k rozvodu?
To nevíte nikdy. Kdyby k tomu lidé měli takto přistupovat, možná by se většina z nich nikdy ani nevzala. Hlavně jsem nad tím ani nepřemýšlela. Brali jsme se po roce a kousek a naše svatba byla ještě plná lásky a zamilovanosti. V té době v našem vztahu nebyly žádné stereotypní starosti, které jsou v každém mnohaletém vztahu. Lhala bych však, kdybych tvrdila, že se nikdy nehádáme, nemáme žádné problémy a že mě na manželovi určité věci neštvou. Všechno to ale patří k životu a já to tak beru, pokud nejde o něco, přes co nejede vlak. Prozatím jsme stále spolu a snad tomu tak bude i nadále. Nikdy nevíme, co život přinese.
Jak proběhla žádost o ruku?
Byla jsem strašně překvapená. Už proto, že přišla po tři čtvrtě roce. S odpovědí jsem ale vůbec neváhala. Zásnuby a svatbu jsem brala jako další kroky ve svém životě. O ruku mě požádal na dovolené a zpětně jsme se tomu dost smáli. Došlo k mnoha situacím, kdy jsem mu tu plánovanou žádost o ruku nějakým způsobem pokazila, jelikož jsem neměla sebemenší tušení, co má za lubem. Když si přede mnou klekl, okamžitě jsem spustila: Klečíš, jako kdybys mě chtěl žádat o ruku. V tu chvíli to zabalil a čekal na jiný vhodný okamžik. Poslední den, když jsme odjížděli, mu už nezbylo nic jiného než ten prstýnek v rychlosti vybalit. (smích)
Po příchodu dítěte na svět věnuje žena téměř veškerou pozornost jemu. Někteří muži nesou těžce, že se jim partnerka nemůže plně věnovat. Jak to snášel váš manžel? Pociťovala jste, že mu to vadí?
To úplně nevím. Když se vám narodí první dítě, máte pocit, že budete dělat všechno společně. Tak to ale samozřejmě není. Růžové brýle okamžitě sundáte. (smích) Chlap chodí do práce, a jakmile dorazí domů, s dítětem se pomazlí a chce si trochu vydechnout. Myslela jsem, že až manžel přijde domů, předám mu dceru a já budu ta, která si půjde oddechnout. Nefungovalo to tak. (smích) Jsou samozřejmě muži, kteří si v práci vezmou poloviční úvazek, aby doma ženě mohli pomáhat, ale moc takových není. I z toho důvodu jsem si mateřskou protáhla na tři roky. Měla jsem pocit, že si to Anetka zaslouží.
Dceři teď bylo šest let. Uvažujete s manželem o dalším dítěti?
Anetka o miminko žadoní už snad od té doby, co začala mluvit. (smích) Malé dětičky zbožňuje, a pokud je má v blízkosti, nedostanu ji od kočárku. O sourozence si už dokonce psala i Ježíškovi. Bude skvělá ségra! Další těhotenství se mi ale stále nehodí. Původně jsem chtěla mít děti hned po sobě, pak jsem si říkala, že musím alespoň na chvíli do práce, abych se srovnala, následně jsem se rozhodla, že v ní alespoň rok zůstanu. A už jsou to tři roky. (smích) Možná až se Renča, za kterou zaskakuji, vrátí, tak ji vystřídám. Těžko se takové věci dají plánovat. Druhé dítě ale rozhodně chci.
Jaké byly začátky v práci po mateřské?
Těžké! Možná druhé těhotenství odsouvám i kvůli tomu. (smích) Tři roky doma s dítětem vás změní. Byla jsem strašně citlivá, vše mě rozhodilo – dokonce i když mě někdo v práci nepozdravil. Navíc tři roky čtete pohádky a najednou se musíte vrátit k tomu zpravodajskému stylu.Trvalo mi dlouho, než jsem se do toho zase dostala. Myslím, že klidně půl roku jsem se s tím vnitřně prala. Dnes nevím, zda na další mateřské budu tak dlouho. Možná k tomu přistoupím jinak a alespoň jednou týdně do té práce zaskočím.
Jak se do role rodiče zapojoval manžel? Přebaloval, koupal, četl pohádky?
S ničím snad neměl problém, ale nechtěl to dělat pořád. Když bylo potřeba, přebalil, pohádku přečetl. Musela jsem ho ale většinou požádat, aby udělal něco nad rámec. Nebyl to táta, kterému se narozením ratolesti změnil život takovým způsobem, že by mu věnoval vše, například že by k němu v noci vstával, ráno šel do práce a domů přišel plný elánu. Takového chlapa bych snad ani nechtěla. Jsem máma, vše si dělám podle sebe a on se to učí ode mě. Vadilo by mi, kdyby mi říkal, co dělám špatně. Když jsem v práci, o všechno se postará. Po příchodu domů je většinou vše zase na mně.
Před lety jste se stala patronkou zdravotnického zařízení v západokeňské vesničce Itibo. Jste jí stále?
Patronkou už asi ne, nicméně jsem s Alešem Bártou stále v kontaktu a projekt pořád funguje. Tehdy jsme s Miss byli na soustředění v Keni, a když jsem vyhrála, oslovil mě, zda bych se nechtěla stát patronkou tohoto zdravotnického zařízení, protože ho potřeboval dostat do povědomí veřejnosti. Když už jsem se jí měla stát, chtěla jsem to tam znát, vědět, jak to tam vypadá, funguje a podobně. To byl důvod, proč jsem do Keni jela. Následně jsem se rozhodla udělat charitativní kalendář, který se i vydražil, neboť chybělo asi čtyři sta tisíc korun na dodělání lůžkové části. Chtěla jsem to tam jet i „zkolaudovat“, ale než se tak stalo, otěhotněla jsem a už jsem se tam bála letět. Je tam malárie a zároveň jde o nebezpečnou část země, jež je jen pár hodin od hlavního města Nairobi. Pamatuji si, že jsme tam dokonce jezdili jen v sanitce s majáčky, aby nás nikdo nemohl okrást nebo nám ublížit. Když místní viděli sanitku, byla to jediná chvíle, kdy to brali tak, že jsme tam pro ně, abychom jim pomohli. Jet jiným autem by bylo skutečně nebezpečné.
Často se člověk právě díky takovým zkušenostem zamyslí nad svým žebříčkem hodnot. Nastala ve vašem životě po návratu nějaká zásadní změna?
Rozhodně ano. Jelikož jsem byla přítomna u porodu, který neprobíhal dobře a s dítětem i jeho matkou to vypadalo špatně, odjížděla jsem s tím, že jednou musím mít náhradní mámu, protože nic podobného nemůžu nikdy zažít ani zvládnout. Naštěstí vše dopadlo dobře a i já jsem na ten otřesný zážitek v době těhotenství zapomněla.
Měla jste tedy strach z porodu...
No jasně. A vím, že se budu bát i druhého, přestože vím, do čeho jdu. Každý porod je jiný. Na druhou stranu jsem si už před lety říkala, že to musím zvládnout. Nikdy se po ničem zbytečně nepídím a vždy si říkám, že to nějak dopadne. Nechtěla jsem tedy chodit ani na žádné předporodní kurzy. Vše jsem nechala na lékařích. Když od nich chcete pomoci, musíte jim věřit. Šla jsem k porodu s tím, že si se mnou mohou dělat, co uznají za vhodné. Zdravé dítě pro mě bylo na prvním místě.
Plánujete se do Keni ještě někdy vrátit?
Pokud bude potřeba a Aleš se na mě obrátí s prosbou, ráda s čímkoli pomohu, ale dnes už pouze z Čech!
