„Cenzura, neboli kontrola nad veřejně šířenými myšlenkami, měla v historii tři podoby. Cenzuru předběžnou, kdy byly obsahy tehdejších médií (vzhledem k historické etapě především tiskových) předkládány úředníkovi, který posoudil jejich vhodnost a nezávadnost. Proto najdete v historických tiskovinách poměrně často vybělené nebo začerněné sloupce: to jsou ty, kde původně byly články, jež neobstály před cenzorem. Tato praxe trvala víceméně až do druhé světové války, a samozřejmě za protektorátu, v podstatně zpřísněné podobě. Následovala cenzura tzv. následná. Tu známe až do roku 1989. Její podstata je v tom, že médium (noviny, rozhlas, televize) sice jakoby mohou zveřejnit cokoli, ale pokud to nevoní cenzorovi, tak za to též náležitě zaplatí. To vedlo k masivní autocenzuře u samotných novinářů. Dobře si uměli vydefinovat, o čem a jak za totality psát, aby to takzvaně prošlo. V opačném případě mohli přijít o existenci, a možná nejen o tu,“ připomíná mediální expert Petr Žantovský.
Kontrola šíření myšlenek může probíhat různým způsobem. Jako příklad uvádí Žantovský chování komunistů. Po roce 1948 nejprve znárodňovali například soukromé vydavatele, tzn. odnímali jim vliv na publikované obsahy. Po roce 1969, když už nebylo co znárodňovat, tak různými ekonomickými nástroji (třeba snižováním rozpočtu, přídělu papíru atd.) de facto likvidovali v době pražského jara vzniklé či znovu obnovené tiskové či knižní podniky. Cenzura si v každé době najde vhodné nástroje, nelze ji tedy definovat jenom těmito nástroji.
Po roce 1989 jsme usilovali o zrušení všech typů cenzury a naplnění vizí z Deklarace lidských práv OSN. Ty byly přepsány do ústavní Listiny základních práv a svobod. V jejím článku 17 se píše: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná.“
Důležité je, že na tuto svobodu má nárok každý, jak říká článek 3: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“
Třicet dva let poté se čím dál častěji rozmáhá teze, že některé informace a někteří lidé mají být z této garance svobody vyňati. K tomu byla vypracována teorie o „dezinformacích“ a „dezinformátorech“. Není přitom zřejmé, co taková dezinformace vlastně je. Zato se vyrojila spousta zájemců, kteří chtějí rozhodovat a určovat, co takovou dezinformací je.
V rámci Evropské unie se do boje proti dezinformacím pustila česká místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová. „Byla jedním z hlavních iniciátorů tzv. Kodexu praxe EU v oblasti dezinformací. Pracovala na něm od podzimu 2018 a před pár dny jej představila veřejnosti,“ připomíná Žantovský.
A pokračuje připomínkou dokumentu, který pod Věrou Jourovou vznikl a jmenuje se Kodex praxe EU v oblasti dezinformací. Žantovský shrnuje jeho hlavní poselství: „Existují média, která šíří dezinformace, tj. názory, které nejsou a zřejmě nesmějí být brány v potaz pro celospolečenskou diskusi. Vyjadřuje se tu zájem na tom, aby tato média a spolu s nimi ony tzv. dezinformační obsahy (přičemž není zřejmé, kdo určí, co je a není dezinformace) zmizela z povrchu zemského. A protože to (zatím) nelze vykonat likvidací fyzickou (jako to bylo možné za minulých totalit), našla se cesta ekonomická“.
Byla to právě Věra Jourová, kdo do veřejné debaty zavedl výzvu dezinformační média „vyhladovět“. Tématu se chopila řada dalších iniciativních osob a neziskových organizací, které sestavují seznamy dezinformátorů a obesílají inzerenty i další osoby, aby je přesvědčily, že v médiích z jejich seznamu nemají inzerovat.
Co má být výsledkem této diety? „Jourové kodex vyzývá (a v brzké budoucnosti bude i přímo zavazovat) provozovatele webových platforem, aby střežili ‚správnost‘ idejí zde publikovaných,“ shrnuje uznávaný mediální expert.
Jourové iniciativa je však podle něj nebezpečná ještě v jednom smyslu. Kromě toho, že likviduje pro řadu lidí právo účastnit se veřejné diskuse, zasahuje také do hospodářské soutěže, protože média jsou trh jako každý jiný.
„Chce-li jedny podnikatele na trhu s informacemi zvýhodňovat na úkor druhých, znamená to, že pro ni tržní systém znamená jen trhací kalendář, jejž si může po libosti účelově vykládat, jak to v dané situaci potřebuje,“ konstatuje expert, jaký vztah má místopředsedkyně Evropské komise k volnému trhu jako jednomu ze základních pilířů EU.
„Z mediálních výstupů se od ní pak dočítáme, jak si ho představuje. Třeba jako Respekt, Aktuálně.cz či Českou televizi. Tedy držitele jednoho typu názoru. Nic proti nim, ale nejsou-li konfrontováni s jinými názory, pak mohou mít snadno sklon sklouznout z role ‚hlídacích psů demokracie‘ do role poslušných tlampačů nové elitokracie,“ uzavírá docent Petr Žantovský.
