Ukázal fanouškům: Táhněte někam! Těm, kteří mu nosí peníze. Bez nich by nevydělával kolem pěti milionů korun ročně, bez nich by neměl na luxusní bentley, s kterým pak může bourat se skoro dvěma promilemi.
Ano, oni mu ukázali, že ho nenávidí, ale za to si může sám.
Filmoval, tedy podváděl - a tím porazil Spartu, jejich klub. Pak se do ní ještě pustil slovně. Nemůže se divit, že se stal terčem.
Možná je to na první pohled nepochopitelné, ale Limberský prostě musí nadávky překonat, neslyšet, zapovědět myšlenky na ně. I to je totiž jeho práce.
Nenávist soupeřových fanoušků či mediální kritika jsou totiž negativa, která vyvažují pozitiva jeho povolání. Právě zájem z těchto dvou směrů totiž stojí za největšími bonusy fotbalistova života.
A to jsou sportovní zážitky, obdiv příznivců i velké peníze.
Tím jsme u důvodu, proč se Limberský chová přehlíživě, nadutě. Jinak se totiž jeho vystupování nedá nazvat.
Fotbalisté totiž žijí (právě kvůli penězům i obdivu fanoušků) ve vlastním světě. Mají svou řeč, názory, společnost, v níž je jim dobře. Často nerespektují zbytek světa.
Vždyť i Juan Mata, Španěl ve službách Manchesteru United, o tom promluvil: “Fotbal přináší na této úrovni vynikající odměny. Je to, jako bychom žili ve vlastní bublině. Ve srovnání se zbytkem společnosti vyděláváme šílené a nemravné částky. Je to nepochopitelné. Někteří si hned myslí, že jsou Diego Maradona, když podepsali smlouvu s velkým klubem. Vídám mladé kluky, vlastně ještě děti, kteří si myslí, že jsou rockové hvězdy. Nosí extravagantní oblečení, řídí rychlá auta.”
Jeho slova jsou trefná - a hodí se i na Limberského. Plzeňský obránce je jeden z těch (ne, nejsou to všichni fotbalisté), kteří žijí s pocitem: Já můžu všechno.