Předseda ČSSD Jan Hamáček měl s ohledem na vnitrostranickou rozklíženost i nejednotnost postojů ke vzniku vlády a sympatií k prezidentu Miloši Zemanovi přijít s kompromisem, kdy seznam ministerských kandidátů odráží různé stranické zájmy. Bez zástupce mocné pražské organizace ČSSD ve vládní sestavě by se kladný výsledek stranického referenda o účasti v koaliční vládě dal čekat jen těžko.
Politika ČSSD: Plastelína, nebo program?
Dravec Poche není v politice žádným nováčkem. Ještě než převzal v europarlamentu otěže politiky progresivistického křídla v ČSSD, oblíbil si jako pražský zastupitel vysedávání v orgánech městských společností a proslul skandálem se stranickým financováním. Zajímavé rovněž je, že Poche se dlouhodobě profiloval jako odpůrce spolupráce sociálních demokratů s KSČM a ještě letos v únoru prohlašoval, že vládu s Andrejem Babišem si neumí představit.
Pochemu nelze upřít obratnost uzavírat nejrůznější politické dohody, což ho katapultovalo jak na vrchol pražské stranické politiky, tak i do Evropského parlamentu. V prostředí sociální demokracie Poche vyniká schopností elastické politiky, kterou někteří sociální demokraté eufemisticky nazývají „uměním se dohodnout“. Že na tento typ zákulisních dohod pohlíží valná část veřejnosti a voličstva ČSSD minimálně s despektem, straníky, zdá se, stále příliš nezajímá.
Širší veřejnosti se v minulosti Poche stačil představit jako „vítač“ uprchlíků, ačkoliv se aktuálními vyjádřeními snaží od svých minulých stanovisek distancovat.
Babiš se ohlíží na voliče, Hamáček na straníky
Na ministerských nominantech ČSSD, včetně Pocheho, jsou vidět rozdíly v personální politice u současného vedení ANO a ČSSD. Zatímco Andrej Babiš se ve svých krocích ohlíží na voliče a ve vhodnou chvíli se elegantně dokáže rozloučit s ministry, kteří už do vládního tandemu nezapadají, Jan Hamáček se musí ohlížet na zájmy jednotlivých stranických křídel, aby už tak rozhádanou stranu definitivně nerozklížil.
Tato taktika se ale Hamáčkovi může vymstít, protože očekávání veřejnosti a voličů mohou být zcela jiná, i kdyby většina partajníků ve stranickém referendu rozhodla, že bere účast v Babišově vládě i s osobou Miroslava Pocheho.
Poche cupuje vládu, ale jenom na papíře
Poche si uvědomuje, že vyvolává kontroverze a odpor nejen u valné části veřejnosti, ale i u členů ČSSD, což se koneckonců projevilo už před volbami do Evropského parlamentu v roce 2014. Ve svých aktuálních vyjádřeních a dopise straníkům musel svoji uprchlickou rétoriku změnit, aby Hamáčkovi alespoň trochu usnadnil už tak složitou roli.
I kdyby se Hamáčkovi nakonec povedlo protlačit názorově pružného ministra zahraničí jak vnitrostranickým referendem, tak u prezidenta Zemana, na budoucí neshody a konflikty je zaděláno. V oblasti zahraniční politiky je přitom důležité, aby na místě ministra byl nominant, který si s prezidentem nebude v jednom kuse okopávat kotníky.
Sociální demokracie jde do střetu s prezidentem i veřejným míněním, ze kterého jen těžko může získat kladné body. Poněkud silácká prohlášení o tom, že ČSSD má nad Andrejem Babišem aktuálně navrch, nebo že současná vláda to přehání se svojí podporou Izraele, dávají tušit budoucí fiasko. Šéf hnutí ANO samozřejmě má i nadále jiné varianty, ale především podobné výroky volávají úsměv v situaci, kdy preference ČSSD stále oscilují okolo sedmi procent, zatímco Babiš sebevědomě drží otěže vítěze.
Cesta z krize vede přes pochopení nálad voličů, nová programová témata a výraznou personální revoluci. Pokud toho bude ČSSD schopna, pak dává smysl i její vládní angažmá v koalici s hnutím ANO. V opačném případě se její stranící a zbylí voliči spíš než restartu dočkají dalšího nárazu do zdi.