Přechod přes řeku Vardar na řecko-makedonské hranici je poslední dobou hojně diskutované téma. Běženci s pomocí lidí z neziskových organizací ilegálně překročili hranici mezi dvěma státy.
Situace, kterou řeší obyvatelé celé Evropy.
Jedni proto, že lidé z neziskovek se chovají jako obyčejní pašeráci a napomáhají k nezákonnému chování, druzí proto, že snímek do reportáže německého novináře právě teď vaří vody na sociálních sítích.
Jan Šibík je zachycen na záznamu reportáže, jak fotí brod migrantů.
Zatímco běženci překračují řeku, za nimi stojí houf fotografů a všichni loví snímky, aniž by jeden z nich podal pomocnou ruku. Hyeny, to je nejčastější nadávka, která se na muže s fotoaparáty valí.
Fotogalerie |
Mezi nimi stojí i Jan Šibík, známý český fotograf, který se k záznamu z reportáže ihned vyjádřil na svém Facebooku.
„Ano, jako fotografové jsme občas hyeny,“ píše Šibík. „O tom není sporu, ale jen by mě zajímalo kolik z vás kolegů fotografů by v této situaci nefotilo. Vlastně natáčel i kolega z Německa, který situaci zaznamenal. Některé neziskové organizace zorganizovaly ilegální pochod okolo plotu do Makedonie. V táboře Idomeni rozšířily leták s trasou kudy jít, aby se uprchlíci plotu vyhnuli. Pak je dovedly k řece, kde měly připravené lano, a uprchlíci začali překonávat řeku. Je třeba jasně říci, ze překročení hranice bylo ilegální, za co pak někteří z neziskovek i novináři dostali pokutu. Já jsem přes hranici nešel, připadlo mi to jako velká hloupost. Podle mě uprchlíci přecházeli řeku zbytečně, protože bylo jasné, ze je Makedonci vrátí zpět a zbytečně tak riskovali i svoje životy. A mimochodem, své životy riskovali i fotografové, protože byli ve stejné řece a na stejném místě jako uprchlíci. Dělali to proto, aby zaznamenali, co jsou migranti schopni udělat pro lepší život někde v Evropě,“ končí svoje vyjádření fotožurnalista, který se právě probíhající migrační krizi intenzivně věnuje.
Fotograf Jan Šibík je předním českým fotožurnalistou. Dokumentuje lidské osudy, konflikty a války, nyní se věnuje hlavně uprchlické krizi. Vydal i několik knih.
Není divu, že Šibík je nucen svoje profesní kroky vysvětlovat, jelikož v dnešní podivné době lidé reagují velmi citlivě až přehnaně, zejména tehdy, když jim někdo ukáže, o čem ten svět skutečně je.
Šibík totiž nedávno čelil výhrůžkám a útokům za to, že popsal realitu toho, jak běženci na maďarsko-srbských hranicích vyhazují darované jídlo a plýtvají humanitární pomocí. Paradoxem celé situace je, že Šibík je humanista a s lidmi soucítí a sám jim i pomáhá, ovšem mimo to nechce ve svých reportážích ukazovat svět bez příkras, přesně jak velí jeho stavovská čest, kterou dodržuje.
Nyní zase čelí spolu se svými zahraničními kolegy kritice, že se zachoval nelidsky a zatímco se „uprchlíci topí, oni fotí“.
Pravda je ale taková, že běženci nelegálně přecházejí z jednoho státu do druhého a fotožurnalisté jen zachytávají reportážní dění nezákonného chování podporované dobrovolníky z neziskových organizací.
Tak kde je realita? Takto vypadá „přechod divoké řeky“ na řecko-makedonské hranici.
A třeba i díky fotkám Šibíka, německého kameramana a jiných jejich kolegů nakonec vidíme, že přechod divoké řeky je ve skutečnosti brodění se potokem po kolena.
