Ačkoliv na politickou kariéru měl Miloš Zeman založeno již před listopadem 1989 a jeho projev na Letenské pláni 25. listopadu 1989 zaznamenal ohlas, musel si na svůj vrchol ještě několik let počkat. Teprve sjezd v Hradci Králové v roce 1993 ho vynesl do první významné funkce: stal se předsedou tehdy obrozené ČSSD, která měla ambici stát se vládní stranou.
Jak „jít vládě po krku“ a uspět
První potíže musel Zeman řešit hned po zvolení předsedou, kdy se část spolustraníků nesmířila s jeho volbou a začala mu házet klacky pod nohy. Mezi Zemanovy kritiky patřil například i budoucí předseda a premiér Jiří Paroubek. Mnozí dnes nevědí, že budoucí spory Paroubka se Zemanem mají kořeny právě již v devadesátých letech. Zeman se však nenechal svými oponenty zviklat a radikální opoziční politika postavená na heslu „jít vládě po krku“ slavila úspěch. V roce 1998 přivedl Zeman sociální demokracii k volebnímu vítězství a strana vstoupila do Strakovky hlavním vchodem.
Miloš Zeman
Sňatek z rozumu s hlavním rivalem
Dohoda o vládě však byla zpočátku nejistá, protože výsledek 26,44 procenta nepřinesl ČSSD většinu v Poslanecké sněmovně. Zeman tedy potřeboval k vládnutí dohodu s dalšími stranami. Spolupráce s komunisty mu nezajišťovala většinu a vylučovalo ji i tzv. bohumínské usnesení. Předseda ČSSD tedy učinil velkorysou nabídku KDU-ČSL a Unii svobody. Plán měl podporu i tehdejšího prezidenta Václava Havla. K nepochopitelnému politickému tahu se nakonec uchýlil předseda Unie svobody Jan Ruml, který téměř upečenou koalici na poslední chvíli shodil a tím dostal zpět do hry Václava Klause, který se Zemanem uzavřel tzv. opoziční smlouvu. Sám Ruml po letech uznal, že se patrně dopustil největšího politického nesmyslu ve své kariéře, což ale nemění nic na tom, že od tohoto okamžiku Klause a Zemana navždy spojil odpor vůči politice a stupňování požadavků politických trpaslíků.
Miloš Zeman
Zemanova vláda se nevyhnula skandálům, včetně trestního stíhání vybraných ministrů. Zemanovi ale tato skutečnost příliš nevadila, dokázal z ní dokonce i těžit a nepohodlných lidí se zbavit. Byl to přece on, kdo od začátku říkal „padni komu padni“. Sociální demokracie si tak v roce 2002 dokráčela pro další volební vítězství. To už stranu nevedl Zeman, ale nástupce Vladimír Špidla, který režíroval Zemanovu potupu v následné prezidentské volbě. Část sociálních demokratů okolo nového premiéra začala ignorovat skutečnost, že na volební výsledek ČSSD měla stále vliv osobnost Miloše Zemana.
Zrádci ve vlastních řadách
Právě v prezidentské volbě roku 2003, ve které se rozhodovalo o nástupci Václava Havla, musel Zeman skousnout největší podraz své politické kariéry. Zeman se v ní natvrdo setkal s nepřáteli ve vlastních řadách a výsledek, kdy ve volbě neuspěl, pro něj znamenal odchod do politického ústraní na Vysočinu. Na to, že by se ještě kdy mohl vrátit do vládní či prezidentské funkce, by si vsadil asi málokdo. Prezidentem se stal Václav Klaus a ČSSD ovládla klika Stanislava Grosse a poté Jiřího Paroubka. Pro Zemana již ve straně nebylo místo, o jeho služby nikdo nestál. Po konfliktu s tehdejším předsedou strany Paroubkem došlo v roce 2007 k definitivnímu rozchodu Zemana se sociální demokracií.
Miloš Zeman
Bylo jisté, že pokud se ještě vrátí, bude to jedině, když odhodí oranžovou stranickou vestu. To se nakonec stalo a nová kapitola se začala psát v roce 2008. Miloš Zeman se začal na Vysočině nudit a se svými věrnými začal spřádat plány na politický návrat.
Debakl zemanovců
O Zemanově návratu do politiky se spekulovalo neustále. Zeman sám k tomu dával podnět: komentoval politické dění, kritizoval vybrané politiky a na jeho chalupě se „u krbu“ střídali novináři i sympatizanti. Vzniká sdružení Přátelé Miloše Zemana a posléze Strana práv občanů – zemanovci (SPOZ), jejímž se Zeman stává předsedou. Strana však ve volbách v roce 2010 utrpěla debakl a do Poslanecké sněmovny se nedostala. Zeman odstupuje z pozice předsedy SPOZ a vrací se podruhé na Vysočinu. Mnozí politici a média se mu začínají vysmívat, že je jen odepsaný symbol, který již nikoho nezajímá. Ti všichni tou dobou ještě netušili, že to nejdůležitější teprve přijde. Zeman se v roce 2012 zapojí do připravované přímé prezidentské volby a postupně se vypracuje ve favorizovaného koně.
Miloš Zeman
Triumfální návrat
Prezidentská kampaň v roce 2013 ukázala v plné síle Zemanovy hlavní přednosti. Bylo vidět, že nezapomněl nic z politického řemesla té nejvyšší úrovně. Mnohé zkušenosti jsou nepřenosné a v politice to platí dvojnásob. Papírový favorit, ale ve skutečnosti vysoce nezkušený politik Jan Fischer podcenil oba soupeře, kteří se nakonec dostali do druhého kola: Miloše Zemana i Karla Schwarzenberga. Zpětně vzato: vítězství v první volbě nedalo Zemanovi až zase tolik námahy, protože měl proti sobě vyloženě slabé kandidáty. Daleko náročnější zkouškou bylo repete, které prezidenta čekalo po pěti letech v úřadu.
Miloš Zeman
Ještě silnější Zeman
Na vítězství v prezidentské volbě 2018 si věřili především dva hlavní Zemanovi rivalové: Jiří Drahoš a Michal Horáček. Kandidátů však bylo více a Zemanovi hrálo do karet, že si vzájemně přelévají a odčerpávají hlasy. Antizemanovský tábor byl roztříštěný a jeho zástupci se částečně pobili mezi sebou. Vzájemných názorových animozit i nenaplněných ambicí Zeman chytře využíval, nechodil například do zbytečných skupinových debat. Soustředil se na zvládání mediálního tlaku a horkou koncovku kampaně. Po fatálních chybách svého hlavního rivala Jiřího Drahoše se Zeman a jeho příznivci mohli opět radovat. V dramatickém druhém kole Zeman poráží Drahoše rozdílem 152 184 hlasů.
Kariéra plná paradoxů
Zemanova politická kariéra je plná paradoxů i nesplněných slibů. Miloš Zeman ale disponoval vysokou mírou politické obratnosti, jak názorové veletoče vysvětlit a učinit z nich dokonce výhodu. „Jen blbec nemění svoje názory,“ prohlašoval s oblibou. A jako by chtěl dodat: buďte rádi, že je všechno nakonec trochu jinak.
Miloš Zeman
Když Zeman v roce 1998 vyhrál volby, uzavřel s hlavním ideovým odpůrcem Václavem Klausem tzv. opoziční smlouvu, která umožnila relativně pohodlnou existenci menšinové vlády ČSSD. Tímto krokem svým konkurentům jasně ukázal, že pokud ho budou vydírat nebo se k němu obrátí zády, má v záloze další řešení. Strategie na několik tahů dopředu a neústupnost je součástí Zemanovy politické výbavy, čímž se liší od mnoha dalších politiků, kteří zpravidla pouze reagují na situaci.
Po krachu projektu SPOZ v roce 2010 dostal Miloš Zeman v novinářském rozhovoru dotaz směřovaný na svou další politickou budoucnost: Když řeknu prezidentská volba v roce 2013, jak zareagujete? „Považuji to za naprosto vyloučené, protože bych pokládal za komické, aby na prezidentskou funkci kandidoval člověk, který nedokázal pro svoji stranu (SPOZ) získat ani pět procent hlasů,“ prohlásil tehdy Miloš Zeman.
Paradoxem je nejen skutečnost, že za dva roky již bylo všechno jinak a Zeman se chystal na prezidentskou kampaň, ale i to, že tento rozhovor s ním dělal Jiří Ovčáček, tehdy ještě aktivní novinář, který se po zvolení Miloše Zemana prezidentem stal jeho mluvčím a jednou z nejviditelnějších postav českého mediálního prostředí.
Zeman vystoupil před poslanci před schvalováním rozpočtu na rok 2019
Zeman se z pádů dokázal vyhrabat a vrátit se ještě silnější. Platí to i o zatím posledním triumfu, kdy z něj oponenti chtěli udělat nesoudného starce, který již nezvládá svůj úřad a údajně rozděluje společnost. Mediální masáž se mu podařilo ustát a v koncovce kampaně přejít do úspěšného protiútoku.
Zatímco v roce 2013 získal 2 717 405 hlasů, v roce 2018 to bylo ještě o 135 895 hlasů více. Zeman i podruhé uspěl a z jeho vítězství v napínavé druhé volbě musela jeho kritikům spadnout brada. Pro srovnání: vítězné hnutí ANO ve volbách roku 2017 získalo 1 500 113 hlasů. Prezident tak získal ve volbách přesvědčivý mandát, který následně využil v politických jednáních.
Zemanovo druhé prezidentské období již nevykazovalo takovou míru ofenzivy jako to první, ale to je běžné i pro zaběhnuté prezidentské systémy v USA nebo Francii. To zásadní si prezident vybírá spíše v prvním volebním období, v tom druhém může spíše překvapit. Platilo to pro Václava Havla, Václava Klause a platí to i pro Miloše Zemana. Přesto si prezident zásadní věci na domácí politické scéně dokáže stále prosadit, ať už je to jmenování generálů, profesorů, členů bankovní rady ČNB, nebo členů vlády. Přes faktor „Zeman“ často ve výsledku nejede vlak a pustit se s prezidentem do křížku zpravidla znamená prohrát.
Poslední rok samoty
Přesto Miloš Zeman strávil poslední měsíce na Hradě v nejslabším postavení za celou dobu svého prezidentského mandátu. Na konci kariéry zůstal prakticky bez spojenců. Vládne vláda, kterou nechtěl. Jeho spojenec Andrej Babiš (ANO) prohrál dvoje volby a strany, přes které byl zvyklý prosazovat svoje zájmy (KSČM, ČSSD), vypadly z Poslanecké sněmovny.
Poslední karta, kterou mohl vytáhnout, bylo hledání jeho nástupce, ale nakonec nemělo reálný dopad na to, kdo zvítězil. Po drtivém vítězství Petra Pavla nad Andrejem Babišem, kterého Zeman podporoval, se musel vzdát své poslední mocenské choutky: rozhodnout o novém předsedovi Ústavního soudu, ačkoliv mandát Pavlu Rychetskému končí až 7. srpna 2023.
Jiří Ovčáček si po náročné cestě dal cigaretku.
Ještě citelnější bylo pro Zemana oslabení v zahraniční politice, kde musel veřejně přiznat debakl svého přístupu k Rusku. Navíc kvůli zdraví byl omezen v cestování do zahraničí, především do Izraele, kam si přál jet na poslední pracovní cestu. Poněkud vyprázdněná zůstala i výkladní skříň Zemanovy zahraniční politiky: ekonomická diplomacie. Přestože Čína je stále po Německu druhý největší obchodní partner, mohutné čínské investice ve výši 232 miliard korun putovaly jinam. Pak ten „nepořádek“ na Hradě. Zmizelé víno ze sklípku v Lánech, ukradená kasička veřejných záchodků, myslivost pana Mynáře a další kauzy současných i bývalých spolupracovníků zanechávají po jeho prezidentství pachuť papalášství a pytláctví.
Lovecká sezona je u konce, ať již Zeman byl, jaký byl, spolu s Václavem Klausem tvořil nejvýraznější dvojici polistopadových politiků, kteří nejvíce ovlivnili dění v ČR.
Fotogalerie |
