Těla Rusů tu leží ve škarpách, zřejmě jako výstraha. Reportérka Darja z Charkova pro Expres

Darjo a Honzo, proč jste se rozhodli do Charkova, který dál čelí útokům ruské armády, vrátit?

Darja: Nebylo to tak, že bychom se najednou rozhodli. Už když jsme se předtím vraceli domů, domlouvali jsme se na tom, že se sem vrátíme. Řešili jsme pouze kdy a monitorovali jsme, jak se mění situace.

Ján: Z Charkova jsme předtím odjeli kvapem, situace se tu totiž rapidně zhoršila. Byli jsme v Poltavě, vrátili jsme se na předměstí Charkova, ale bezpečnostní situace nám nedovolovala se vrátit přímo do města. Pak došlo k útoku na Jakovlivku, tak jsme se opět stáhli do Poltavy a čekali jsme. Ale jelikož se situace nelepšila, stahovali jsme se dál a dál na západ, abychom si trochu oddychli, protože jsme v Charkově byli tři týdny. Tehdy jsme se rozhodli vrátit do Česka. 

Darja v terénu

Jak probíhala cesta zpět do Charkova? Město je na východě u hranic s Ruskem, takže jste museli jet skrze celou zemi, kde se válčí.

Ján: Jeli jsme tři a půl dne. Kdyby nebyla válka, dá se to zvládnout za čtyřiadvacet hodin. Zastavovali jsme a neustále analyzovali situaci, byli jsme ve spojení s našimi kontakty i bezpečnostními složkami, které nám kontrolovaly cestu, jestli můžeme jet.

A došlo k nějakému problému, kdy jste pokračovat nemohli?

Ján: Asi sto kilometrů od Charkova. Zpozdili jsme se o půl hodiny s příjezdem a už nás do města nepustili kvůli zákazu vycházení. Museli jsme se stáhnout do vesničky, kde jsme přespali, a teprve až druhý den jsme dojeli do Charkova. Ta cesta nebyla snadná, ale zvládli jsme to. 

Kameraman Honza

Darja na cestě zpět do Charkova

Darja: Tím, jak jsme se předtím stahovali, tak jsme po cestě sbírali kontakty a zajišťovali jsme si pozice. Od Dněpru na východ jsme těm kontaktům v každém větším městě volali a ptali se, jak to u nich vypadá. Říkali nám třeba, že je to v pořádku, že můžeme jet. Takhle jsme postupovali směrem na Charkov. Celé to není jen o nás dvou, je to o dalších zhruba patnácti lidech, kteří nám předávají informace. Volají nám dokonce i ostatní novináři, všichni se mezi sebou tak nějak známe. A co se týče bezpečnosti, mezi námi nejsou hranice, žádná konkurence se neřeší. 

Ján: Šéfové to asi nebudou slyšet rádi, ale je to tak.

Hodně se mluví o tom, že ruská armáda právě na novináře bez ohledu na Ženevské úmluvy útočí. Vy jste ostatně byli už před několika týdny terčem střelby.

Darja: My jsme zatím ruskou armádu bezprostředně nepotkali, takže to nemůžeme jednoznačně říct. Ten útok, kdy po nás někdo střílel, dosud nebyl objasněn.

Jak vůbec vypadá práce reportéra ve válkou tak těžce zmítané zemi?

Darja: Z hlediska novinařiny tu 23. března odklepli zákon, který vysloveně zakazuje natáčet vojenské checkpointy. Dosud to bylo spíše nepsané pravidlo. Tím, jak to bylo přijato narychlo, si to každý vyloží tak nějak po svém. My musíme neustále přemýšlet nad tím, co točíme a jak, co je bezpečné a nebezpečné. Ta práce je pro nás jako televizi složitější.

Darja s Jánem se vrátili na Ukrajinu.

Jak moc se Charkov změnil od chvíle, kdy jste ho před několika týdny opouštěli?

Darja: Hodně. Když projíždíte centrem, vidíte spoustu vybombardovaných domů, což tu předtím nebylo, protože útoky na centrum začaly až po našem odjezdu. Včera jsme byli ve vesničce Lisne, tam by se to dalo přirovnat ke Stalingradu. Nic tam není, kompletně všechno je vybombardované. Celkově ta předměstí jsou v naprosto šíleném stavu. Nemůžete ani jet po ulici, musíte to brát přes chodníky. Je to tragické.  

Existuje v ulicích nějaký život, nebo potkáte pouze vojáky?

Darja: Charkov teď připomíná pevnost. Vojenské checkpointy jsou tu všude, někde i kilometr od sebe. 

Ján: Úsek, který jsme tu na začátku války jeli deset minut, teď projíždíme hodinu a půl. 

Rusové bombardují civilní cíle.

Darja: Jsou tu lidé, kteří už měsíc žijí v metru. Za nimi se chceme podívat. Na druhou stranu nám starosta říkal, že když jedete kolem parku, vidíte tam maminky s kočárky, přestože houkají sirény. Lidé se pohybují venku, což je nebezpečné. Ztrácejí bdělost, přitom útok může přijít z každé strany.

Vídáte i mrtvá těla? Všichni známe hlavně obrázky z Mariupolu, kde se lidé nestíhají pohřbívat.

Ján: Ano, vídáme. Na rychlostní silnici mezi Charkovem a Čuhujivem, který byl čerstvě osvobozen, jsme viděli těla ruských vojáků. Bylo to dva dny po bojích, a tak trochu nevíme, jestli to není součást propagandy. Když jsme druhý den války točili školu, kde byli schovaní diverzanti, tam byla také mrtvá těla, ale hned je odklidili, hlavně aby se předešlo šíření nemocí. Teď máme pocit, že některé bataliony schválně nechávají mrtvé vojáky ve škarpách, aby to bylo vidět. Možná ta těla fungují jako určitá odstrašující forma. Jsou tu různé polovojenské bataliony, které nefungují úplně podle pravidel válčení. Na obou stranách. 

Reportérka CNN Prima News Darja Stomatová

Darja: V centru to tak ale nevypadá. U té školy jsme viděli tři těla, tam to hned vyklidili. Včera nám říkali o autě s ukrajinskými civilisty, ale to už je pro nás určitá hranice, za kterou nechceme jít. I Honza říkal, že tohle už točit nebudeme. 

Ján: Zároveň bych dodal, že tu nadále fungují bezpečnostní složky, policie jede na plné obrátky. Samozřejmě je válka, takže nemohou vyšetřovat a zatýkat, vše je pod vedením armády. Ale všechny incidenty zaznamenávají s tím, že se budou vyšetřovat po válce. To nás velmi mile překvapilo. Ve válce se samozřejmě posouvají pravidla, ale civilní složka země tu stále funguje demokraticky.

Jak to působí na vaši psychiku? Člověk si asi na obrázek mrtvých vojáků nezvykne, že?

Darja: Nezvykne. Včera se mi cestou z Čuhujivu, kde jsme byli na frontě, stala taková situace, kdy ve škarpě bylo tělo ruského vojáka a my natáčeli stand-up. Nějakým způsobem už mi začal vypínat mozek, řekl si: Tohle už prostě nechceš. Musela jsem natáčet natřikrát. Psychicky to na mě doléhá, a když pak mám tu situaci popisovat, mám problém.

Ján: Chtěl bych ale Darju pochválit, že stále rozlišuje to, že když je to voják, je to voják, a když je to mrtvé tělo, je to mrtvé tělo a je potřeba k němu chovat úctu. Darja se k tomu tak v reportážích staví.

Přestože válka zuří, Ukrajinci se snaží pomáhat, jak mohou.

Darja: A Honza zase vždy přemýšlí, jak to zpracovat, jaký použít úhel a podobně. Je to citlivá věc. Nemůžete to ukázat na plnou pecku.

Jak by se měl kameraman v takové situaci vlastně chovat, Honzo?

Ján: Musím si vždy dokola opakovat, co přináším divákovi. Pokud mu říkám, že tady vidí těla mrtvých vojáků, a je to určitá informace o tom, že tady probíhají boje a ti Rusové tu byli, ano, ten obrázek mohu v nějaké citlivé formě použít. Pokud bych měl ukázat mrtvá těla jen kvůli tomu, že je prostě válka, je to za mě samoúčelný obrázek a zabíjí samotnou reportáž.

Kameraman Honza důkladně přemýšlí nad tím, co a jak točit.

Na závěr bych se vás chtěl zeptat na krtečka, kterého jste vezli do Charkova ukrajinské holčičce jménem Vasilka. Povězte o ní více.

Darja: To je mnohem radostnější téma, potěšil jste mě. Vasilka je šestiletá holčička, dcera správcové hotelu, kde jsme schovaní. Ona si na nás strašně moc zvykla a před každým mým vstupem si tu spolu hrajeme ve vnitrobloku. Mě to vždycky rozptýlí, což je možná občas pak na kameře vidět. Ale je to hezké.

Ján: Ano, v minulém živém vstupu Darja zakoktala, to bylo proto, že Vasilka tu lezla po dřevech a málem spadla. Darja podvědomě hlídala, aby se jí něco nestalo. (smích)

Darja při jednom ze vstupů. Se zaujetím ji sleduje malá Vasilka.

Darja: Je to skvělá holčička, dělá nám tu všem radost. Dovézt jí krtečka byla ta nejmenší věc, co jsme mohli udělat. Je válka, ale takováhle malá věc, jako je udělat holčičce radost, je k nezaplacení.

A proč zrovna krteček?

Ján: Jak jsme sem předtím přijeli, tak Darja sice mluví výborně rusky, ale já rozumím jen pár ukrajinským slovíčkům. S Vasilkou jsem se nedomluvil vůbec, protože ona si ještě neumí vydedukovat, co jí chci lámanou řečí říct. Nevěděl jsem, jak s ní komunikovat, tak mě napadl krteček, což je vlastně němý animovaný seriál. A Vasilce se strašně líbil. Za tu dobu, co jsme byli pryč, tu zhlédla všechny díly. A když jsme se jí ptali, co by chtěla přivézt, až se vrátíme, řekla: krotik!

Krteček pro Vasilku

Darja: Vasilka doteď krtečka neznala, ale ti starší lidé, se kterými tu bydlíme, ho všichni znají. Krteček je mezinárodní věc. Její maminka se dokonce divila, že je z Česka, nevěděla to. Je z něj teď symbol našeho hotelu. (úsměv)

Na velkou fotoreportáž, již nám Darja s Jánem exkluzivně poslali z cesty do Charkova, se podívejte v galerii.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii