Paroubkova politická kariéra je naplněna úspěchy i kontroverzemi, na které ani jeho příznivci a bývalí voliči nemohou zapomenout. V politické soutěži jsou ale nakonec vždy rozhodující čísla, jež znamenají moc. A ta dokázal Paroubek straně zajistit v míře násobně přesvědčivější než současné vedení.
Je na místě připomenout, že v roce 2010, kdy Paroubek kandidoval za ČSSD jako lídr a premiér naposledy, získal sám stejně preferenčních hlasů jako triumvirát Zaorálek, Sobotka, Chovanec dohromady. A celá strana získala celkem o 787 tisíc hlasů více hlasů než letos.
Přesto Paroubek, kvůli „hubenému“ vítězství, rezignoval na funkci předsedy ČSSD ještě v samotný den voleb poté, co se ukázalo, že ČSSD nebude schopná sestavit vládu.
Totéž by voliči čekali i od vedení stávajícího, když volební účet, který vystavili, lze jen těžko nazvat jinak než debakl. Současné vedení sociální demokracie ale s rezignací nepochopitelně váhá a nechává se k němu vyzývat jednotlivými regiony, což jen posiluje pnutí a další štěpení uvnitř ČSSD. Je to pokračování povolebního kómatu, jež voliče jen utvrzuje v představě o neakceschopnosti a nejasném směřování sociální demokracie.
Čekání na volební porážku
Příčiny volebního neúspěchu socialistů pojmenoval Paroubek celkem přesně: Byly jimi program, nepřesvědčivé obsazení kandidátek a přetrvávající podivné personální vazby a lobbistické hry, o kterých se voliči postupně dozvídali víc, než by si Sobotka a jeho okolí přáli.
ČSSD neprospěl ani „provizorní“ triumvirát Zaorálek, Sobotka, Chovanec, jenž voliče jen utvrdil v přesvědčení o problémech ve vedení strany a jejím nejasném směřování. Doba si žádá přesvědčivé lídry, a zatímco ANO nebo SPD takové osobnosti mají, ČSSD si lavírováním a změnami v posledním roce před volbami jen pojistila malér. Prohrála kvůli celkové nečitelnosti a nesrozumitelnosti politiky a postojů jejích lídrů.
Jiří Paroubek byl hostem pořadu Telebrity.
Sobotka působil soustavně tak bezbarvě, že si volič, který nemá problém měnit sympatie a preference, stále více kladl otázku, co si vlastně myslí. Osobní útoky na Babiše i jeho vyhazov z vlády „na poslední chvíli“ si pak voliči vyložili přesně opačně, než kalkulovalo Sobotkovo okolí – totiž jako výraz slabosti a touhy po pomstě.
Z Cerhenic do vedení a Strakovky?
V době, kdy srozumitelné postoje, emoce a přesvědčivost hrají na cestě k úspěchu v politice prim nad propracovanými programy, ze kterých strany stejně často splní jen zlomek, se Paroubkův přímočarý politický styl jeví nejen jako nepřekonaný, ale svým způsobem naopak vhodně načasovaný.
Případný Paroubkův návrat do vedení ČSSD, byť je to zatím úvaha velmi předčasná, dává z pohledu praktické politiky a budoucího volebního úspěchu rozhodně větší smysl než např. Chovancova představa o hledání nestranického předsedy.
Samotný Paroubkův návrat samozřejmě sám o sobě ke změně politiky strany stačit nebude a z pohledu dalšího vývoje představuje zatím jen jednu z možných kulis. Pokud nedojde k personální revoluci a rozetnutí některých dlouhodobých lobbistických vazeb, v jejichž prospěšnost pro sociální demokracii nyní snad už nevěří ani ti, co je pomáhali vytvořit a léta udržovat, šance na návrat k dvaceti nebo více procentům bude jen pouhou utopií.
Ztráta důvěry voličů se neobnoví sliby růstu všeho možného a vyhlašování války levné práci nebo Babišovi. Paroubek má pravdu v tom, že bez změn ve vedení, v personálních vazbách i programu a marketingu se trajektorie růstu podpory konat nemůže a nebude. Pokud strana v některé z těchto oblastí zůstane na půli cesty, důvěru voličů se jí podaří obnovit jen těžko.
Českou politiku čeká období plné paradoxů, převlečených dresů i návratů. Možná že ten Paroubkův kvůli nekonečným vnitrostranickým třenicím nakonec skončí na půli cesty. Paroubek ale svým zveřejněným „fahrplánem“ aspoň nastavil zrcadlo, co se musí stát, aby fénix ČSSD mohl vstát z popela a hypoteticky vůbec pomýšlet na budoucí politické výsluní.
Fotogalerie |
