Dívka ze západoafrické země, kterou si nepřála konkretizovat, si prý prošla od příchodu do Francie peklem.
Jak popisuje pro server InfoMigrants, z měsíců samoty a ze špíny v pařížských hotelech má doslova traumatické zážitky.
„Přijela jsem do Francie v prosinci 2018. Nejprve jsem šla k Červenému kříži, aby posoudili můj status nezletilé osoby. Pak jsem byla vzata do péče agentury pro péči o děti,“ popisuje Fatima.
„Pak mě přeložili do hotelu poblíž pařížské stanice metra Strasbourg – Saint-Denis. Bylo to tam malé a špinavé. V mém pokoji byli švábi a štěnice, ty mě dokonce kously. Tam jsem byla od ledna do března 2019,“ vzpomíná na svůj francouzský začátek mladá dívka.
Pak přišlo stěhování. Za lepším? Podle uprchlice Fatimy nikoliv.
„Byla jsem přesunuta do hotelu ve Vaujours. Když jsem tam přijela, pokoj byl velmi, velmi špinavý. Šla jsem se zeptat manažera, jestli by mi mohl dát kartáč, abych si pokoj vyčistila. Podal mi ale zlomený, a když jsem poukázala na to, že ho nemohu použít, řekl mi: ‚Se*u na tebe, nevím, kdo si myslíš, že jsi!‘ Vytrhl mi kartáč z rukou a odstrčil mě,“ vzpomíná dívka.
„Tam jsem zůstala jen týden a odešla jsem sama, protože už nebylo možné tam zůstat, šla jsem domů ke kamarádovi,“ dodává.
Migranti ve Francii
Její putování po ubytovacích zařízeních, kde se rozhodně neměla jako v bavlnce, jak by se mohlo zdát, tím ale neskončilo. To nejhorší na ni prý čekalo v hotelu Le Parisien na předměstí Paříže, kam ji umístilo oddělení podpory nezletilých bez doprovodu v rámci agentury pro péči o děti.
„Bylo to nejhorší místo, v jakém jsem kdy byla. Nikdy předtím jsem takhle nežila. Neměla jsem dost jídla, v hotelu byla pouze jedna sprcha a jedna toaleta a ani jedno z toho nemělo na dveřích zámek. Toaletu přitom používali i zákazníci vedlejší restaurace,“ vzpomíná Fatima.
„V hotelu jsem byla jediná dívka a několikrát jsem se skutečně bála, že mě někdo napadne. Radši jsem se tam vyhýbala mytí. Nebyla tam žádná kamera, takže kdyby mě někdo přepadl, neexistoval by žádný důkaz,“ dodává.
Nakonec tam strávila deset měsíců, oporu hledala u přátel a pracovníků Červeného kříže. Dnes se mladá uprchlice snaží integrovat do společnosti. Že by se ti uprchlíci, které vláda bezplatně umisťuje do hotelů, měli jako v ráji, odmítá.
„Já se cítila velmi osamělá. Cítila jsem, že se se mnou zachází, jako bych byla méněcenná,“ říká.
Fotogalerie |
