Situace na Kanárských ostrovech graduje. Připlouvají tam další a další migranti, nejčastěji Maročané, jenže vláda se k jejich přerozdělení do jiných částí Španělska nemá. Ubytovává je v hotelech a školách, které jsou kvůli pandemii nevyužívané, či jim staví nové uprchlické tábory.
To se nelíbí místním a v poslední době došlo nejen k několika demonstracím, ale dokonce i k útokům na skupiny migrantů, které zorganizovala kanárská domobrana. Reagovala tím naopak na kriminalitu, jíž se běženci dopouštějí na obyvatelích ostrovů.
Situací jsou frustrovány obě strany. Dosvědčují to svědectví, která posbírala stanice NPR u polní kuchyně v kostele na jednom z náměstí v Las Palmas, kde dobrovolníci rozdávají jídlo chudým.
„Do prosince nám sem na obědy chodila maximálně padesátka lidí, teď už je to pětasedmdesát. Většina jsou Maročané a Senegalci,“ krčí rameny Arcadina Dámaso, která rozdává jídlo.
Jedním ze zájemců je třicetiletý Maročan Younes, který prostřednictvím tlumočníka vysvětluje svou situaci. Doma prý nemohl sehnat práci, ale potřebuje vydělat na léky pro svou matku, která má cukrovku. Sebral proto dva tisíc eur (přes padesát tisíc korun), které měl díky podílu na pozemcích, a zaplatil je pašerákovi. Ten ho ale podvedl a peníze shrábl. A tak musel vzít Younes dalších padesát tisíc, za něž se konečně dostal na Kanárské ostrovy.
Jeden z migrantů, kteří byli zachráněni španělskou záchrannou organizací a přivezeni do přístavu Arguineguín na jihu Gran Canarie.
Jenže tam žádná práce není a na pevninu ho španělská vláda nepustí. Mladý Maročan skončil v jednom z nově otevřených migračních táborů, protože ale protestoval proti rozhodnutí vlády, vyhodili ho na ulici. Právě tam teď přežívá.
Pro jídlo si do kostela ovšem nechodí jen migranti. Na mizině je i spousta místních, kteří skončili bez práce kvůli pandemii koronaviru. Jedním z nich je Aday Arbelo, svářeč z Gran Canarie.
„Všichni se tu bojíme! Každý den je tu policie, každý den dochází ke rvačkám a loupežím. Je to hrozné. Jednoho dne to tu vybuchne, protože není žádné řešení. Vláda slibuje a slibuje, ale nikdo nepomáhá,“ říká pro NPR Arbelo, který má pocit, že ve finále vláda lépe zachází s migranty.
„Oni si jedí v táboře, dostávají snídaně, obědy, večeře. A my? My máme hlad a stydíme se, takhle to nemůže pokračovat,“ říká.
Místní proti nastalé situaci protestují.
Nedaleko od místa, kde dobrovolníci vydávají jídlo, se nachází hostel. V něm místní nezisková organizace Somos Red pomáhá migrantům dodáváním oblečení či právní pomocí. Bydlí tam třeba Senegalec Abdoulahi.
„Život v Senegalu je velice těžký. Není tam práce ani peníze. Byli jsme rybáři, jenže vláda prodala moře zahraničním lodím. Evropským lodím!“ stěžuje si.
„Naštěstí jsme tu vítáni. Kdyby nám nepomohli, byli bychom pořád na ulici,“ dodává.
Migranti na ostrově Gran Canaria
Jemu a dalším pomáhá třeba místní devatenáctiletá studentka Cristina.
„Tahle země není jen pro nás, jsou to přece taky lidé. Mají právo žít dobře a v dobrých podmínkách. A pokud přijdou další, ať přijdou,“ vzkazuje všem migrantům.
Problém je, že příliš dalších běženců už Kanárské ostrovy jen tak nezvládnou. Trpělivost místních přetéká, navíc se blíží letní sezona, která je pro ně a jejich obživu spásou. A ať už bude koronavirová situace jakákoliv, do země zmítané konflikty a kriminalitou se turistům příliš chtít nebude.
Fotogalerie |
96
45
8
6
4
4
