Je mu osmdesát let, právě k oslavě jubilejních narozenin si ostatně nadělil i retrospektivní výstavu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Úchvatnou kariéru však jeden z největších světových fotografů končit nehodlá, takže se můžeme těšit i na další porci jeho magických snímků. Jen těžko ale trumfnou ty, které Josef Koudelka nafotil v roce 1968.
„Ve tři hodiny ráno, když mi sekretářka z divadla telefonovala: Josefe, Rusáci jsou tady, tak jsem vzal foťáky a filmy, i když byla ještě tma, a šel jsem k rádiu. Tam se začali shromažďovat lidi,“ říká v dokumentu České televize, jak se dozvěděl o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
A tak se začal psát příběh možná nejsilnější fotografické sbírky naší historie. To nejlepší prý Josef Koudelka zaznamenal v průběhu prvního dne. „Pro fotografa to byla neuvěřitelná situace. Kamkoliv jste se otočili, tam se něco dělo,“ popisuje.
Do ulic v tu chvíli vyrazila řada fotografů, aby začátek sovětské okupace zdokumentovali. Jak je možné, že se to nejemotivnější dílo povedlo právě třicetiletému divadelnímu fotografovi, který dosud žádné zkušenosti se zpravodajskými reportážemi neměl?
Ruští vojáci měli po Koudelkovi dokonce i střílet.
Pomohla mu k tomu neuvěřitelná dávka odvahy. Zatímco ostatní se zcela pochopitelně obávali problémů a invazi dokumentovali jen tiše z ústraní, Koudelka v ulicích Prahy řádil jako černá ruka. Vrhal se Rusům do cesty a fotil je ze vzdálenosti, při níž vojákům nedělalo sebemenší problém mu jeho foťák zabavit.
„Můj kolega z agentury Magnum Ian Berry, který se v srpnové Praze rovněž nacházel, v jedné publikaci popisuje, že fotografové se při fotografování snažili být nenápadní a ze strachu, aby jim Rusové nesebrali aparáty, je schovávali. Ale že tam byl jeden, který s objektivem chodil přímo proti Rusům. Říkal jsem si, píše Berry, že buď je to ten nejstatečnější člověk, anebo naprostý lunatik. To jsem měl být já. Ale já se vůbec nepokládám za statečného,“ řekl Koudelka skromně v rozhovoru pro iDnes.cz.
Josef Koudelka, autor legendárních snímků z roku 1968.
Jenže hned vzápětí popsal situace, podle kterých ho lze za hrdinu nepochybně považovat. „Já si byl jistý – aspoň tak si to pamatuju – že to zvládnu, že se mi nic nemůže stát. I když mě Rusové několikrát pronásledovali a nejspíš za mnou i stříleli, když jsem jim utíkal.“
Anonymní hrdina
Problémem bylo, že Josef Koudelka měl sice v rukou naprosto unikátní sbírku světového formátu, jenže v rodném Československu ji zveřejnit nemohl.
Koudelka se k autorství úchvatných snímků nemohl několik let přihlásit.
Fotografie se mu však podařilo ze země propašovat a dostat je na Západ. Až po roce se dostaly ke slavné agentuře Magnum Photos, která je pak vystavila na odiv celému světu. A že Koudelkova sbírka slavila úspěch.
Dnes již slavný fotograf mezitím emigroval, v roce 1970 pak dostal azyl ve Velké Británii, kde žil následujících deset let. Začal cestovat po Evropě a blýskl se několika projekty, třeba souborem Cikáni z roku 1975, který mapuje typický život Romů. Jenže poct za zdokumentování invaze se mu pořád nedostávalo.
Josef Koudelka se nebál ruské vojáky fotografovat z těsné blízkosti.
Tiskové agentury totiž úchvatnou sbírku vydávaly pouze pod iniciálami P. P., tedy Prague Photographer (pražský fotograf). To proto, aby se Koudelka v Československu nestal nepřítelem státu a nemusel čelit pronásledování. K autorství se pak přihlásil až po smrti otce v roce 1984 a byl oceněn Zlatou medailí Roberta Capy.
O tři roky později získal Josef Koudelka francouzské občanství a roku 1990 se pak poprvé od emigrace vrátil domů. Později žil střídavě v Paříži a v Praze, zároveň ale cestoval po světě, kde pořizoval další fotografické sbírky a získával za ně další ocenění.
Výstava „Koudelka: Návraty“ v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, kde se na některá jeho díla můžete podívat, trvá až do 23. září.
Fotogalerie |
