Co panikaříš? Musel jsem lhát! Rozhovor s ředitelem Černobylu z roku 1999

Pětidílná minisérie Černobyl přináší obrazy a zvuky z míst připomínajících peklo a osudy hrdinů i viniků. | foto: HBOČTK

Lidé zakonzervovaní v zamořeném městě, kde každá minuta zkracuje šanci na přežití. Riziko onemocnění rakovinou roste každou vteřinou. Mezitím lhaní, zastírání, alibismus a nechávání věci vyhnít od komunistických funkcionářů, kteří se sami schovali do bezpečí atomových krytů.

Hrůza jménem Černobyl ožívá v sugestivní televizní minisérii HBO a odkrývá mnohé. Nevědomost, byrokratismus, slepou víru v atomovou energii a nadřazenost sovětského člověka. Ten přece nechybuje!

Na druhé straně stojí příčetný svět několika vědců, kteří hasí největší jadernou katastrofu planety.

Takovým člověkem své doby byl Viktor Petrovič Brjuchanov, ředitel jaderné elektrárny v Černobylu. Po výbuchu reaktoru projevil roztržitost a zbabělost. V hlášeních úmyslně snižoval míry radiace, což mělo fatální dopad na evakuaci obyvatel z nebezpečné zóny. Tak jej vykreslují filmaři, tak ho i soudily sovětské orgány.

Brjuchanov byl odsouzen na deset let do gulagu.

Dodnes se vedou spory o jeho vině. Byl jen poslušným byrokratem a poslouchal rozkazy shora, aby nepřišel o dobře placené místo?

„Nezachránil ani neochránil. Nezvládl to! Je to člověk své doby. Bůh ho suď!“ prohlásil Brjuchanovův žalobce. Podle jiných platilo, že kdyby byl na jeho místě někdo jiný, dopadlo by to stejně.

Přestože Brjuchanov trpěl za mnohé chyby personálu i za chyby v konstrukci reaktoru, přestože ani nemohl být za všechno vinen, svůj díl si nesl.

Nesoudili totiž člověka, ale funkci.

Brjuchanov byl v polovině trestu propuštěn a vrátil se v tichosti k minulému životu. Ještě několik let pracoval v energetickém průmyslu, ale už nikdy ve funkci ředitele. Žije s rodinou v Kyjevě.

V roce 1999 poskytl ukrajinským novinářům rozsáhlý rozhovor, z něhož vybíráme nejzajímavější úryvky:

Je pravda, že pár minut po havárii, když jste uviděl rozvaliny reaktoru, jste prohlásil: Tak za tohle mě čeká kriminál?

A kdo vám to řekl?

Slyšel jsem to od vašich spolupracovníků.

Nevím, kde to vzali. Když jsem přijel na místo havárie, v autě kromě řidiče a náčelníka technického oddílu, kterého jsme vzali cestou, nikdo nebyl.

A mohl jste něco takového říci?

Asi ano.

Proč? Tenkrát jste ještě nemohl vědět, co se stalo.

Ano, nevěděl. Krátce po výbuchu mi domů zavolal náčelník chemiků Semjonov, který bydlel kousek od elektrárny, že slyšel silnou explozi a viděl plameny. Zavolal jsem do administrativní budovy spojovatelce, která mi hned potvrdila, že došlo k havárii. Nakázal jsem jí, ať obvolá všechny důležité lidi, oblékl jsem se a vyšel na ulici. Když jsme pak přijížděli k administrativní budově, viděl jsem, že na čtvrtém bloku chybí kus střechy. Tehdy mi bylo jasné, že se stalo něco moc vážného.

A tehdy vás napadlo, že to bude tak fatální?

Nic takového. Provoz je provoz a mohlo se stát cokoliv. Jakékoliv odpojení bloku od sítě se nazývá havárie, přestože by šlo pouze o provozní odchylku.

Jistě jste si po telefonátu od Semjonova dal havárii do souvislosti s experimentem, který se v elektrárně prováděl.

Tak to mě vůbec nenapadlo. A vůbec, vadí mi, když se zkoušce, která se prováděla na čtvrtém bloku, říká experiment. Byla to běžná, předpisy stanovená prověrka ochranných systémů reaktoru. Podle všech organizačních dokumentů se měla provádět před odstavením bloku na plánovanou odstávku. Dělalo se to, aby se objevily nedostatky a ty se v době odstávky odstranily. Jinak by vám potom různé skupiny předhazovaly: A proč jste systém důkladně neprověřovali?

Viktor Brjuchanov stanul před soudem po výbuchu atomové elektrárny Černobyl...

Havárii Černobylu pocítila celá Evropa. Takto postupovala kontaminace radioaktivitou.

Takže jaká byla podle vás příčina havárie?

Těžká otázka, na kterou stále není spolehlivá odpověď. Za uplynulých třináct let vzniklo mnoho teorií. Kolik vědců, tolik verzí. A jestli věda dodnes není schopná odpovědět na tuhle otázku, tak co mám potom říct já, obyčejný člověk z provozu?

Jak to probíhalo u soudu?

Soud začal 7. července 1987 v kulturním domě v Černobylu. V sále byli především svědci z oboru a zahraniční novináři. Odhaduji tak dvacet až pětadvacet lidí. Zasedání se konala každý pracovní den. Dvě tři z nich byla uzavřená. Byla to ta, kde vystupovali lékaři a experti na otázky reaktoru. Za tři týdny nám sdělili rozsudek, kdy mně, Fominovi a Djatlovovi dali maximální trest – deset let.

Pomyslel jste tehdy na sebevraždu?

Vůbec. Zpočátku jsem ani neočekával, že bych mohl dostat tak vysoký trest.

Kolik jste počítal, že dostanete?

Maximálně pět let. Pravda je, že s blížícím se soudem mne připravovali na to, že rozsudek bude tvrdý. Ale pořád jsem doufal ve spravedlnost. A potom, vzít si život není moudré. Co tím člověk získá?

Vinen jste se necítil, ale počítal jste s vězněním...

Ano, počítal. Viděl jsem, co dělala vláda. A potom, zemřeli lidé a někdo za to musí pykat. Tak to fungovalo vždycky.  Podle toho, jak se vyvíjely události po havárii, mi bylo jasné, co se mnou bude. Proto jsem ani nepožádal o advokáta. Říkal jsem si, že se budu hájit sám. Jak se ale blížil termín soudu, žena mě přemluvila a zařídila advokáta z Moskvy. No a nakonec to stejně žádný přínos nemělo.

Kdy vás vyloučili z komunistické strany?

V den, kdy padl rozsudek.

Kdo o tom rozhodl?

Gorbačov přečetl předem připravené prohlášení: vyloučit! A všichni hlasovali zajedno: pro! Pravda, stranický průkaz mi tehdy nevzali. Dlouho jsem nevěděl, kde ho vlastně mám, a když jsem o tom nedávno mluvil se ženou, řekla mi: Tenkrát když tě zavřeli, tak si pro něj přijeli.

Vzali vám i vyznamenání?

Ta mi nechali.

A co majetek?

Jaký? Všechno zůstalo v Pripjati.

Havárie v Černobylu zanechala stopy dodneška.

Takto to dnes vypadá v ukrajinské Pripjati, městě ležícím jen kousek od Černobylu.

Evakuace města Pripjať se uskutečnila až den po nehodě, proč tak pozdě?

Státním funkcionářům jsem řekl, jaká je situace a že je třeba bez odkladu evakuovat obyvatelstvo. Odpověděli mi: Co panikaříš? Přijede vládní komise, přijedou pohlaváři a budou to řešit.

Proč jste se tomu nepostavil, šlo přece o lidské životy?

Dnes už vím, že jsem to měl udělat. My řadoví funkcionáři jsme byli vychováváni tak, abychom plnili úkoly a na nic se neptali. Ti nahoře nejlépe věděli, co se mělo udělat. A proč všichni mlčeli? Odpovím: Všichni jsme byli zvyklí dávat sliby, plánovat termíny, a pak je úspěšně neplnit.

Kdyby byla možnost, co byste změnil ve svém dřívějším životě?

To se nedá říct. Co by se dalo změnit? V roce 1985 jsem dostal nabídku jít na stavbu nové elektrárny do Maďarska. Lákalo mě to, práce by to byla zajímavá, ale v ten čas končil syn desátou třídu a nešlo ho nechat bez dozoru. Odmítl jsem to. Tak toho teď lituji. Odjel bych tenkrát za hranice a malér by se stal někomu jinému.

Komentáře

Mohlo by vás zajímat