Přestože se dokument režiséra Robina Kvapila jmenuje jen More Miko, měl by mít podtitulek Jak řidič kamionu přišel s novou vládu o iluze, film totiž přináší nečekaný konec, kdy obyčejný člověk nakonec zjistí, že žádná lepší nebo horší vláda není, že politici jsou všichni stejní populisté a že ke štěstí si jeden musí dojít sám, protože vládní změna žádné štěstí nikomu doopravdy nepřinese. Tohle celé předpokládáme že nebylo prvotním záměrem, o to více si ceníme odvahy a upřímnosti nechat konec dokumentu takový, jaký je, přestože ani v nejmenším nevyznívá pro současnou vládu nejlépe.

Hned na začátku se přiznáme, že jsme šli do kina s tím, že uslyšíme další obžalobu na Babiše, jak nechtěl přivézt odněkud padesát dětí, že uvidíme emocionální drásavou story o shánění sirotků, ale překvapilo nás, kam tento film vede a ani k tomu nebylo potřeba si těsně před začátkem promítání položit otázku, kde ty děti vlastně jsou?

Na začátku filmu se seznamujeme s romským řidičem kamionu, který vůbec nevypadá jako Rom, jenž tráví dny a noci na cestách v kabině a najednou se zničehonic rozhodne, že odněkud přiveze syrské děti. Toto je samozřejmě způsobeno dramaturgií, kdy Robin Kvapil chytil Jaroslava Mika už v akci a musel nějak divákovi představit jeho myšlenku o záchraně syrských sirotků, proto úvod, bohužel ke škodě, působí tak, že kamera sleduje „náhodou“ jednoho muže, který se „náhodou“ rozhodne po zhlédnutí videa o útoku chemickým plynem v Idlíbu, že přiveze padesát dětí, ale to je jediná a poslední výtka, kterou k filmu máme a navíc rozumíme, že to je pouze technická záležitost, jak diváka vpravit do myšlenkového pochodu Jaroslava Mika a nešlo to udělat asi jinak, aby měl příběh smysl a divák věděl, proč se díváme právě na kamioňáka se solidárním hnutím mysli.

Film More Miko nemá ambice popisovat přímo Jaroslava Miku, ale jeho víru v to, že se přes politiky snaží něco změnit dokonce až v Bruselu, ale výsledek je naprostá deziluze. Tedy alespoň pro diváka, jestli sám pan Miko stále drží naději, to nevíme.

Miko není klasický městský aktivista ve svetru po Havlovi jako je Mikuláš Minář, jehož největší ambicí je kázat nám slovo boží a vybírat peníze od lidí, my vidíme mladého chlapa z hospody s pivem v ruce, který má rád život, miluje svoji rodinu, má za sebou pády jako každý z nás, dokonce byl ve vězení a mluví o tom, drží se ho životní optimismus, hádá se s manželkou, dělá fóry na Romy i na bílé, vychovává děti a ve volné chvíli, zatímco jinde se žvaní v kvádrech, chce jen obyčejně sednout za volant a prostě přivézt do Česká pár děcek skoro se slovy: Hold my beer, vy si žvaňte a já jedu.

Co vás jako diváka okamžitě uhodí je kontrast mezi tím, jak mluví Jaroslav Miko a jak mluví politici. Miko, přestože zřejmě nemá super školy a stáže, má dar řeči a jde rovnou k věci, zatímco na něj mluví panáci se svými prázdnými floskulemi, kteří před tímto bodrým mužem „čau, brácho“ skoro až štítivě couvají, přestože mu neustále tvrdí, že mu chtějí v jeho rozhodnutí pomáhat.

Na plátně se objeví Jan Hamáček coby tehdejší ministr vnitra, jenž měl být tím, kdo nepustil syrské děti do Česka, pak tehdejší premiér Andrej Babiš, který měl jeho občanské iniciativě něco slíbit a pak to s ohledem na bezpečnost neudělal, dále je tam „toto je absurdní, skutečně absurdní“ Pekarová Adamová, která tam vlastně jako by ani nebyla, nynější ministr zahraničí Jan Lipavský, útěkářský poslanec Jan Farský a následně nynější ministr vnitra Vít Rakušan a na tyto lidi jako na tehdejší opoziční politiky vůči Babišově vládě Miko sází, schází se s nimi, oni mu slibují podporu a zvou ho na jednání jako sobě rovného.

Jaroslav Miko se postupně přerodí v člověka s čím dám větším vlivem, vstupuje i do předvolebního boje, uspořádá pro Romy festival, na němž chce tyto – jak sám říká – chronické nevoliče donutit jít volit a zvolit právě ty, do nichž promítnul svou víru v lepší svět. Miko je dokonce tak urputný, že objíždí romská sídliště a přímo nahání lidi na svoji akci, volby přicházejí, vítězí současná pětikoalice a Jaroslav Miko tuto událost slaví ve štábu Stanu a Pirátů.

A v tomto bodě se to celé láme.

Do této chvíle se lidé v sáli smáli fórům a tleskali, když Miko nadával na ministra vnitra Jana Hamáčka a psal mu velmi ostrou textovou zprávu, ale ta pravá legrace přichází právě v tuto chvíli a smích i potlesk utichl.

Přestože asi ten nejvtipnější moment v druhé půli je, když Miko slaví úspěch ve volbách s Janem Farským, jemuž pořád děkoval a objímal ho a těšil se, že teď, když bude u moci, vše půjde hladce. Asi se to zdálo jen nám dvěma, ale přišlo nám, že Farský Mika skoro nevnímá, už v té době měl hlavu v Oregonu a o pár dní později i svůj zadek.

S pomocí syrským dětem si tedy můžeme odečíst první postavu.

Koukalová & Konečný: Kauza Jan Farský je velká politická škola pro malé trpaslíky

Petr Konečný

Na scéně se objevuje již ve funkci ministr vnitra Vít Rakušan a Miko se těší na spolupráci, ale tato radost trvá jen okamžik. Podle toho, co jsme se dozvěděli na začátku dokumentu, by k převozu syrských dětí stačil jen jeden jediný podpis, a to právě ministra vnitra. Hamáček to odmítl, tak snad to teď s tou novou vládou bude lepší, protože právě o to šlo, ne? Mít lepší vládu. Jenže Rakušan na jednání s Mikem dává pokyn vypnout kamery a vyhazuje štáb z místnosti.

S pomocí syrským dětem si tedy škrtáme druhou postavu.

Mezitím zmizela z politické scény Šojdrová, která je stále europoslankyní, ale od hledání padesáti syrských sirotků o ní už nikdo neslyšel, objevila se až na premiéře filmu. Jaroslav Miko se ocitá sám a moc mu nepomáhá ani okolí, jeho manželka komentuje veškeré jeho snahy velmi lakonicky s náturou ženy stojící pevnýma nohama na zemi v denní realitě a Mikovo donkichotské snažení a vlastně i samotnou náladu ve společnosti ohledně tématu hledání syrských sirotků velmi přesně shrnuje jedna z mladých dívek, které se Miko na jedné z akcí ptá, zda by zde v Česku přijala syrské sirotky. Ona říká, že ano, a když se jí Miko ptá proč, odpoví mu: Já nevím.

Jaroslav Miko to ale nevzdává, jelikož přichází Ukrajina a on vyráží na hranice vyzvednout ukrajinské romské děti s matkami. Jenže ti všichni nakonec skončili na pražském Hlavním nádraží ve stanech. Jeho žena, u které se zdá, že pozoruje manželovo snažení s pochopením a i s lehkým pobavením člověka, který zlomil hůl nad systémem, Mikovu stížnost na to, že „romáci skončili na zemi“, odbyde větou „bílí Ukrajinci mají peníze a bydlení, ale u našich je to rasismus“.

Jenže jak v Jaroslavovi Mikovi koluje dvojí krev, romská i bílá, chce věřit oběma stranám a snaží se být pozitivní, i když už i jemu začíná být jasné, že toto nikam nevede. Miko skončí tak, že nemá žádné politické kamarády, na auto mu někdo napíše „chcípni“, Farský je v Oregonu, Hřib má Romy ve stanech na hlaváku, Rakušan má moc práce a Mikovi jeho žena říká: K čemu to celé bylo? Ty jsi blázen.

Je Jaroslav Miko blázen, když uvěřil politikům? Ne, ale díky za takového blázna. Spolek Češi pomáhají sem nedostal ani jednoho syrského sirotka, ale ne proto, že by Miko selhal, ale proto, že se na něj jeho noví dobří politici vykašlali a dělají přesně to, co dělali všichni špatní politici před nimi - politiku.

Jaroslav Miko a režisér Robin Kvapil s producentkou Martinou Štrunc

Přestože se v úvodu dokumentu z úst Šojdrové dozvídáme, že Řecko nemá pěstounskou péči a nechce umisťovat tyto děti do náhradních rodin kvůli svému tradicionalismu, dokument končí tak, že Řecko mezitím stihne tuto politiku změnit a nakonec přeci jen pár dětí do rodin umístí a možná tomu napomohl jeden kamioňák z Česka, zatímco v jeho zemi zavírá Rakušan před štábem dveře a Mikovi dokonce vzkázal, ať si ministry k souhlasu k převozu dětí oběhne sám, přičemž vám stále zní v hlavě věta z úvodu filmu, že na převoz má stačit jen samotný podpis ministra vnitra. Přesto, že je Miko čistá duše, vypadá to, že sebou nenechal manipulovat, sám organizoval akce, kam zval poslance, aby skrze ně lépe tlačil na tehdejší vládu a dostával téma do veřejného prostoru. Že to nedopadlo, je druhá věc.

A šel by po tomto martyriu Miko do politiky, aby to tedy změnil? Po premiéře jsme se ho na to ptali, přiznal, že dostává nabídky, ale váhá.

Proč? Bojí se, že by pak byl jako oni a nebyl by schopen dodržet sliby.

Po skončení filmu proběhla s Robinem Kvapilem a s Jaroslavem Mikem krátká beseda, kde nevyhnutelně padl dotaz, co se dělo u Rakušana, když kamery neběžely. Miko prohlásil, že Rakušanovi chybí odvaha a režisér Kvapil opatrně odpověděl, že Vít Rakušan nakonec přeci jen přislíbil pomoc, nicméně to je už úplně jedno. Nová vláda je u moci už rok a půl a hledání syrských dětí započalo v roce 2018. Takže žádní syrští sirotci už nejsou, ta děcka jsou už všechna pryč a už jim není třináct, čili koho chce tedy teď Rakušan vlastně přijímat? Jaroslav Miko chtěl změnit systém s novým ministrem, ale narazil do úplně stejné zdi. Pekarová Adamová celou dobu ještě jako opoziční poslankyně tvrdila, že je „úplně absurdní“ přijmutí dětí zpochybňovat, ale pak se neobjevila ani ve zbytku filmu a pak ani na premiéře, kam byla pozvaná. Jediný, kdo měl odvahu přijít, byl Jan Farský s oregonským opálením.

My jsme byli před pěti lety na filmu Robina Kvapila s názvem Máme na víc, což byl dokument o volební přípravě Michala Horáčka v prvním kole prezidentských voleb, a Robin Kvapil přestože film točil, byl i členem jeho volebního štábu, což výsledku celkem ublížilo. Vystupoval totiž jako aktivista s vírou, že Horáčkovi neprohraje volbu Horáček, ale jakýsi abstraktní útok trollů a ruští hackeři. Nicméně už tehdy se mu povedlo v roce 2018 natočit volební manuál, jak prohrát volby.

Koukalová & Konečný: 10 důvodů, proč byste měli vidět dokument o Horáčkově prohře

Petr Konečný

Uplynulo pět let a Robin Kvapil přehodnotil svou roli a chová se jako filmař, vidíme dobře vystavěný příběh a režisér nás nikam netlačí, nechává si nás udělat názor sám, nechává vyniknout osobnost hlavního protagonisty a evidentně si i hlídá, aby byl film vizuálně i hudebně pěkný. Víme, je to divné slovo, ale hodí se sem. Pěkný. Kvapil se nevydává cestou Klusáka, nemanipuluje s divákem, nesnaží se o nějaký morální cíl. Je nám jasné, že tento konec si asi nepřál, ale prostě ho natočil takový, jaký byl. Za odvahu to považujeme už jen proto, že některým muselo počáteční pobavení nad těmi „zlými“ zhořknout, protože volební miláčkové se ve finále neobjevili v takovém světle, na jaké jsou zvyklí z některých médií. Konec měl být přece o tom, že Andrej Babiš je populista a Jan Hamáček je úskočný zbabělec a ne o tom, že ti noví pohlaváři jsou stejní jako ti staří.

Režisér nás opakovaně vyzval, abychom tento příběh ventilovali, čili takto činíme. Jaroslav Miko dospěl k tomu, že nic není jen černé a bílé a celým filmem i svým jednáním provází svého malého syna, jehož tím mimoděk vychovává. Miko možná nezmění svět, vždy mu budou v cestě stát Hamáčkové a Rakušanové, ale jeho syn si projde skutečnou školou života, ne tou, které se smějeme na Facebooku, a může z něj být lepší člověk. Přestože se na konci zdá, že Jaroslav Miko ničeho technicky nedosáhl, jelikož teď se zrovna nehodí syrské děti, teď se hodí ukrajinské děti, za což má Rakušan body a proto je ten stejný populista jako ti před ním, což teď ví i sám Miko, jeho vlastnímu synovi veškeré snahy a konání otce dají do života hodně.

Závěrem chceme říct, že jak jsme si přáli, aby se Kvapilův manuál jak prohrát volby s názvem Máme na víc promítal na hodinách politologie, tak dokumentu More Miko přejeme hlavní vysílací čas na ČT1 a pořadu 168 hodin dobré nohy, až budou nahánět Rakušana s Farským a Lipavským a Pekarovou, kde jsou děcka ze Sýrie.

Prý stačí jeden podpis...

Fotogalerie 17 fotografií