Alberte, také jste jako mnoho dalších propadl kouzlu televizního seriálu Devadesátky?
Ne, neviděl jsem ani jeden díl, a abych řekl pravdu, na ten seriál se ani dívat nechci, protože bych byl akorát naštvaný.
Proč?
Zaprvé mám osobní problém s tím, kdo to napsal (bývalý kriminalista Josef Mareš, pozn. red.), a zadruhé mi vadí, že je to psané z pohledu policajta. Devadesátá léta nebyla tak špatná, spousta věcí byla přirozených. Třeba tehdy když se dva kluci poprali na diskotéce, dali si přes držku, pak šli na panáka a byl klid. Dneska ten, co prohraje, zavolá polici. To dříve nešlo. Lidé si dnes bez asistence státu ani neuprdnou.
Albert ŽirovnickýV 90. letech se živil jako diskžokej. V roce 1993 byl obviněn z vraždy své vlastní babičky, jejíž tělo bylo nalezeno v jejím bytě. Po dvou letech ve vazbě byl Žirovnický propuštěn na svobodu. V červenci roku 1998 byl Žirovnický obviněn znovu, tentokrát z jejího okradení. Před nástupem do vězení ho nezachránili ani svědci, kteří před soudem mluvili v jeho prospěch. V březnu roku 2000 byl Žirovnický podmínečně propuštěn. Rok po propuštění byl ale opět zadržen. V roce 2002 byl odsouzen na 16 let za vraždu kamaráda Milana Hosnedla, který pracoval jako prodavač fotoaparátů v prodejně Q-foto. Žirovnický dodnes tvrdí, že ani jednu z vražd nespáchal a stal se tak obětí justičního omylu. „Jsem muž s cejchem vraha,“ říká o sobě.  |
Když jsme u těch diskoték. Několik měsíců jste působil jako ředitel Jonákova Discolandu. Jak jste se k této práci dostal?
S Ivanem Jonákem jsem se seznámil v roce 1995 ve vazební věznici (Žirovnický byl tehdy obviněn z vraždy vlastní babičky, pozn. red.). Bavili jsme se tam spolu, já už v té době hodně ležel v právu. I přestože jsem byl tehdy ještě hodně naivní, povedlo se mi například jednoho člověka dostat ven z basy a rychle se to o mně rozkřiklo.
Takže vám Ivan Jonák nabídl práci už ve vězení?
Ne, to ne. Když jsem se vrátil z vazby, chvíli jsem pracoval ve Zlatém stromu jako manažer pro go-go tanečnice, skrze agenturu, která je tam smluvně zajišťovala. Spadl jsem ale na finanční dno. Jako diskžokej jsem dříve bral až 7 tisíc za večer, najednou jsem měl výplatu 5 tisíc měsíčně. Když Ivana pustili, řekl jsem si, že ho půjdu pozdravit. Druhý nebo třetí den jsem se u něj stavil, řekl mu, co dělám, a on se smál, že pracuji pro konkurenci. Stěžoval si, že za ty dva roky, co byl ve vazbě, mu vše padá na hlavu, všichni Discoland tunelovali a zeptal se mě, jestli nechci práci. Nabídl mi místo provozního ve strip baru Veronika, který byl součástí Discolandu.
Polepšil jste si finančně?
Samozřejmě, dal mi o dost více. Oficiálně jsem měl 3 tisíce měsíčně, ale dostával jsem to týdně. Během tří týdnů od mého nástupu podnik přestal být prodělečný.
Jak se vám to povedlo?
Ty dva roky, co byl Ivan zavřený, v Discolandu všichni nehorázným způsobem kradli. Začala se tam stahovat svoloč. Lidé tam seděli u koly a 24 hodin kývali hlavami. První, co se tam každý den dělalo, bylo vytahování jehel z plyšových sedaček. Ivan byl úplně nepříčetný. Okrádali ho i vyhazovači, společně s taxikáři, na což jsem nechtěně narazil, když jsem hlídal „výdělečnost“ Veroniky. Holky ve Veronice zase dělaly striptýz, i když tam nikdo nebyl, a pak za to chtěly peníze. Okamžitě jsem to zatrhl a pohrozil, že si přivedu vlastní holky ze Zlatého stromu. Ony si to rychle rozmyslely. Pak začali chodit hosté. Vydělávali jsme hodně na placených konzumacích, tzv. „piccolech“, to bylo něco jako je dneska prosecco. Malá lahvička, nákupní cena 35 korun, u nás se to prodávalo za 700, ta holka z toho měla 350 a my měli stoprocentní zisk.
Informoval jste tehdy Jonáka o tom, že ho jeho zaměstnanci takto okrádají?
Řekl jsem mu, že tady něco smrdí, protože vyhazovači se mě pokoušeli zastrašit, ač jsem informace o vstupném, zjišťoval jen pro potřebu zvednutí Veroniky k ziskovosti. Ivan pak oznámil, že jede pryč na dva dny. Strávil ale noc nad Discolandem a počítal taxikáře, kolik jich přijede. Zjistil, že vyhazovači měli vlastní systém. Taxikáři měli dostávat peníze za každého člověka, kterého do Discolandu přivezli, myslím, že to bylo kilo na hlavu, když šel na diskotéku, a dvě, když šel do Veroniky. Vyhazovači si ale ty peníze nechávali.
Když jsem Jonáka odmítl, celý se nafoukl a řval na mě
Díky čemu jste se dočkal povýšení do role ředitele Discolandu?
Jednou jsem udělal inventuru a zjistil, že máme dvě bedny chlastu bez papíru. Přinesl jsem bedny do kanceláře, kde byl Ivan i tehdejší ředitelka, a řekl jsem před nimi, že s tím nemám nic společného. Ivan hned vybouchl. Ředitelka se odkopala a řekla, že to je jen dekorace, dostala hned padáka. Ivan věděl, že jsem vůči němu loajální. Pil jsem Jacka Danielse ve své kanceláři, on přišel za mnou a řekl, že by mě chtěl jako nového ředitele Discolandu.
Mám pocit, že se vám do toho nejprve moc nechtělo.
Odmítl jsem. Řekl jsem mu, že to neumím a nebudu to dělat. Nedovedete si představit, jak on pak vypadal, celý se nafoukl a řval, co si o sobě myslím a že na tuhle nabídku čekají desítky dalších lidí a já si dovolím ho poslat do prdele. Trochu jsme se chytli, on pak vychladl a já to nakonec vzal. Řekl jsem mu ale, že si to budu dělat po svém. On souhlasil.
Opět jste si asi finančně polepšil, že?
Měl jsem 5 tisíc měsíčně oficiálně, ale ve skutečnosti jsem měl 5 tisíc týdně. K dispozici jsem měl ale také až 500 tisíc v kase na jakékoliv nákupy a překupy.
S tím půlmilionem jste si tedy mohl dělat, co se vám zlíbilo?
