Sobota 2. července 2022, svátek má Patricie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
EXPRES

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Černá kronika
  • Jen pro muže
  • Virál
  • Sport
  • Video
  • Telebrity
  • Tipy na dárky
  • jít naiDNES.cz

    Zlatá mládež 2 v Africe: Běž do p*či, zuřil Renato. Štáb čekal drama a slzy

    Zlatá mládež, šílený pořad České televize, od něhož nebudete moct odtrhnout oči, je zpět! Byla vybrána nová čtveřice fejkových rozmazlenců, která byla doplněna o Renata z první řady, a všichni musí v každém díle vystoupit ze své komfortní zóny a dělat nepříjemnou práci, odložit důstojnost a vydržet nepohodlí. Přemýšleli jste někdy, jaké by to bylo vykopnout obrazovku? U Zlaté mládeže se to možná i stane! Je tu poslední díl, Renato a Klára zamířili do jednoho z největších uprchlických táborů na světě, a to přímo v Africe.

    Afrika je kontinent, odkud do Evropy poslední rok přibývá největší počet migrantů, a to hlavně z jeho severních států, což vyvolává masivní odpor k tomu, co se nyní v Evropě děje. Tuto větu píšeme takhle schválně, později se dozvíte proč, ale nyní si řekněme, že jen za minulý rok připlulo k evropským břehům na 200 tisíc lodí s lidmi, kteří hledají nový život.

    Není divu, že starý kontinent prožívá krizi a takový nápor na jeho nervy umožňuje vznik pochybné rétoriky, pochybných rozhodnutí a pochybných postojů na obou stranách – těch s nebezpečně otevřenou náručí i těch se zbytečně zavřenou. Klára Havlíková, barmanka ze strip klubu s umělými prsy, a Renato Salerno, začínající hvězdička, proto oba vyjeli do Afriky, aby si o celé krizi udělali vlastní obrázek na základě prožitého.

    „Když se řekne Keňa, tak si představím černošku s takovejma slimákama,“ říká Klára ve voze. Renato vypadá zmateně. Co to jsou slimáci?“

    „Takový ty povislý dlouhý prsa,“ naznačí rukama Klára. Tak první kulturní rozdíl bychom tu měli. Za okny vozu ubíhají luxusní budovy a pěstované parky v nablýskaných čtvrtích, Renato se ale nedá ošálit. Jsou v Nairobi, kde žije na tři miliony lidí, a on tuší, že tohle je jen výstavka pro turisty, vládu a byznys. Až uhnou na okraj, vyvalí se na ně chudé slumy.

    A tak se i stalo.

    Vítejte v Kibeře na předměstí Nairobi. Žije zde asi milion lidí.

    Kibera v Nairobi je jeden z největších slumů na světě, kde žije přes milion obyvatel, z nichž 80 procent je nezaměstnaných. Je zde zhruba 100 tisíc dětí bez rodičů a lidé se tu dožívají v průměru 35 let. Nechtějí sem jezdit ani nairobští taxikáři. Kde se všichni ti lidé tady vzali? Tato cesta má mládež poučit o tom, že daleko větší migrace obyvatel probíhá uvnitř rozvojových zemí, kdy lidé odcházejí z chudého venkova do měst, nikoliv přes Středozemní moře.

    Oba bydlí v chudém příbytku uvnitř slumu, Renato už po své návštěvě Indie není překvapen ničím. Ráno je čekala práce v místní restauraci, kde se jich ujme majitel bistra. Renato je postaven k obrovskému kotli s něčím hrozivým, jehož obsah (jistě i podle smradu) pozná okamžitě, a učí keňského kuchaře slovo „dršťky“, při jehož vyslovení se nejednomu českému strávníkovi rozběhne mráz po zádech.

    Renato se v restauraci docela oháněl, navíc předvedl slušnou angličtinu.

    V restauraci dojde i na zásadní otázku, zda by majitel bistra odjel do Evropy, ten ale cestu odmítá. Tvrdí, že na to je třeba mít na starém kontinentu kontakty a známé. Klára se zamýšlí nad tím, zda mají tito lidé evropskému pracovnímu trhu vůbec co nabídnout, ale na mudrování mnoho času nezbylo, oba musí zpět do práce a hlavně je další den čeká druhé nejčastější „zaměstnání“ obyvatel slumu – prohledávání skládky.

    Obyvatelé Kibery hledají mezi odpadky pevné plasty, za den si mohou vydělat až 500 šilinků, což je zhruba 110 korun. „To si vydělají tedy pěkný ho*no,“ zhodnotí lakonicky Klára jejich snahu a nořit se jí do zapáchajícího bordelu rozhodně nechce, ale Renato poctivě hrabe. „Když se zvednou teploty, tak to bude na hranici snesitelnosti, protože každej ví, jak smrdí odpadky. Navíc jak to tady navážejí na vrstvy, tak... Ještěže jsem nejedl segedín,“ zasměje se, ale po celodenní zkušenosti v Kibeře zvážní. „Když se rozhodnou, že pojedou do Evropy, už se nemůžou vrátit zpátky, protože to znamená, že peníze, co si teď vydělají, investují do transferu k lodi, ale pokud se na ni nedostanou, už se nemohou vrátit zpátky, neboť tady nebudou mít zaplacené bydlení, jelikož ty peníze dali na cestu s nejasným cílem,“ snaží se vysvětlit divákům, jak to je vlastně s těmi vysněnými světy na druhé straně moře.

    Běž do p*či, vesničane

    Druhý den oba odjíždí z Nairobi na keňský venkov a Renato vstával evidentně zadkem nahoru. Vítá je velká rodina chudého farmáře Samuela, ale to chudáci nikdo z nich netuší, že Renato je v mimořádně špatné náladě a „píčuje“ – jinak to říct nejde – jak stará Blažková úplně na všechno. Samuel je z nich na mrtvici, neboť ani jednomu nejde práce od ruky, a když má Renato tahat vodu ze studně, vzteky mrskne vědrem, v tomto případě spíš barelem.

    Pohněte! je z nich farmář během dojení krávy na nervy a Renatovi stačí jen málo. „Ještě jednou to řekne, ty vole!“ výhrůžně se dovolává Kláry, ale to nejhorší v jeho mizerném dni teprve přijde.

    Když se má kácet strom na otop a poté naštípat kmen, místo Renata tu stojí starej Brůna se sekyrou v ruce jak z Majora Zemana. „Na to my máme v Česku motorovou pilu, zlato,“ odsekne, když mu farmář ukazuje, jak se štípe kmen. „A ten harant ať jde pryč!“ vyjekne na asi tříletou dceru farmáře, která ho zvědavě pozoruje. Štípání kmene ho zmáhá, funí jako kdyby vylezl na Sněžku, jeho nálada dosahuje i jejích teplot. Farmář na něj tlačí, ať pokračuje dál, ale Renato už nemůže. „Počkej, teď relax, já mám infarkt,“ říká si spíš pro sebe, ale žádné ulejvání nebude, Samuel zděšeně vysvětluje, že dřevo musí být hned, protože se na něm bude vařit oběd.

    „Ale běž do p*či,“ odmávne Renato farmářovy starosti. 

    V první řadě Zlaté mládeže by od nás za tohle dostal kilometrovou nálož hanopisu, ale druhá řada je jiná v tom, že Renato se na sebe umí podívat cizíma očima. Na kameru provinile přiznává, že je ve špatné náladě a štve ho celý svět. To chápeme, to jsou stavy, které nijak neovlivníte. Stačí neklidná noc a ráno by člověk prokopával koťátka větrákem, aniž by za to mohl. 

    Druhý den je čeká další úmorná cesta ve voze skrze Keňu až k súdánským hranicím a nejedou tam náhodou. Poprvé v životě uvidí uprchlický tábor, a stejně tak ten tábor náhodou nestojí na hranicích zrovna se Súdánem.

    První uprchlický tábor – pro skutečné uprchlíky

    Súdán je – co se týče bezpečnosti – hrůzinec, kam nikdo dobrovolně nechce jet. Občanská válka, která tam trvá už pět let a o které informuje i český tisk, vyhnala z domova miliony lidí a tito lidé se považují dle mezinárodních úmluv za uprchlíky, nikoliv migranty, jsou živeni z humanitární pomoci. V uprchlickém táboře Kakuma žije asi 200 tisíc uprchlíků a první zkušenost, kdy oba vidí obyvatele čekající za drátěnými ploty ve frontě na dřevo, kdy stejným způsobem musí vystát i celodenní frontu na příděl jídla a vody z humanitární pomoci, Renatem i Klárou otřese.

    „Já ani nevím, co mám říkat, je mi těch lidí dost líto,“ zdráhá se Renato. „A ten přídělovej systém s těma číslama mi tady připomíná něco, co úplně nechci porovnávat.“

    Tak my tu myšlenku dokončíme za tebe, protože víme přesně, cos měl nejspíš na mysli. Koncentrační tábor, viď. 

    Bohužel se nedivíme.

    Renato nechce říct nahlas, co mu to připomíná. Srovnání se ale přímo nabízí...

    Na hlubší lítost ale není čas. Renato a Klára se zvědavě vydávají na návštěvu do chatrčí uprchlíků, aby si poslechli rozličné příběhy, proč museli opustit své domovy v Súdánu.

    Akorát Klárka si to trochu plete.

    „Poprvé jsem viděla nějaký migranty,“ říká kameramanovi. Nikoliv, Klárko, ty jsi viděla uprchlíky. Migranty viděli tvoji kamarádi Mike, Šarlota a Petr v předchozím díle, a to na srbsko-chorvatských hranicích.

    Proto si to vysvětlíme ještě jednou a tím se dostaneme k první větě tohoto článku, kterou jsme si slíbili objasnit. Evropa je v krizi proto, že se začalo chybnou rétorikou i chybným přístupem (všech stran!) stírat, kdo je uprchlík a kdo migrant, není proto divu, že se to nejen Kláře plete. Uprchlík nedobrovolně utíká ze své země do první nejbližší země, kde mu již nehrozí nebezpečí, nejčastěji tedy do sousedního státu (ale může to být i celé společenství států na základě mezinárodní dohody, v tomto případě i celá Evropská unie například vůči svým bývalým evropským koloniím). Tento bezpečný stát o krizi v jeho zemi ví a je povinen uprchlíka na základě mezinárodních dohod přijmout a neposlat zpět do jeho nebezpečné země. Pro uprchlíka buduje tento stát centra či tábory, kde uprchlíkovi poskytne střechu nad hlavou a základní potřeby včetně lékařské péče, to vše zaštiťují vláda a mezinárodní humanitární organizace, které na tyto aktivity vyčleňují (samozřejmě i státní) peníze. Když se ale uprchlík rozhodne ze státu, který mu zaručil toto základní právo a bezpečí, odejít dále za lepším žitím a překročí tím nelegálně hranici dalšího státu, již se z něj stává migrant. Může sice požádat v další nové zemi o azyl, ale již nemá zaručena práva, hostitelská země prověřuje jeho nárok na azyl a smí jej vrátit zpět do první bezpečné země, odkud se na svou pouť vydal. Je to velice, opravdu velice zjednodušené a povrchní vysvětlení, ale takto v kostce vypadá rozdíl mezi tím, co viděli Šarlota, Mike a Petr na balkánské trase, a tím, s čím se potkali Klára a Renato v Kakumě.

    Uprchlický tábor Kakuma na hranicích Keni a Súdánu. Žijí zde lidé, které vyhnala z domovů občanská válka. Dle mezinárodního práva to jsou uprchlíci.

    „Pohled na tohle se mi změnil docela hodně, protože jsem je brala jako takový špíny, když to řeknu hnusně,“ je Klára upřímná vůči sobě, „jako spodinu společnosti. Ale to nejsou zlí lidé. Spíš bych jim teď pomohla, než zakazovala nějaký cesty,“ říká a myslí tím právě náročnou cestu přes Středozemní moře do Evropy. Renato se přidává: „Ta situace, konkrétně u nás, je tak strašně absurdní vůči těm uprchlíkům, a to z toho důvodu, že se právě berou v tom globálu.“

    „Myslím si, že bychom to měli řešit, každý by to měl řešit. Možná bych každýmu přála, aby si to tady zkusil,“ říká závěrem Klára a kolem ní se zdvihá žlutý prach v nesnesitelné výhni keňské Kakumy, kde její obyvatele čeká další den další celodenní fronta na příděly vody, jídla a dřeva, zatímco Renato a Klára jedou domů.

    Česká Zlatá mládež nepláče, díkybohu pro autory

    Změnilo je to vůbec nějak? Změnilo to vůbec nějak někoho? V posledním díle samozřejmě všichni bilancují a některé myšlenky jsou opravdu... no, zlatomládežnické.

    „Asi jsem v některých věcech dospěl a zároveň si uvědomuju, že nechci být sezónní hit a je potřeba ty věci měnit,“ říká MikeJePán. Cože?! Nechápeme. Jaký hit? Které věci? O čem to mluvíš?

    Popojedem.

    „Ověřil jsem si, jaký mám základní minima a základní komfort, kde mám tu hranici,“ říká Petr a Šarlota s Renatem si vymění znechucené pohledy. Oba už dávno vědí, že Petrovo základní minimum je vstát a vypadat nagelovaně, práci udělá někdo jiný.

    „Víc jsem se zaměřila než na prezentaci sama sebe na prezentaci kvalitních lidských hodnot,“ říká Šarlota. To zní sice hezky a vzletně, ale Šarlota se rozhodla věnovat komerčnímu umění a jeho základním stavebním kamenem je ale právě ta sebeprezentace. Bez ní v showbyznysu fungovat nemůže.

    „Já jsem velice vděčný za to, že jsem to mohl zažít a že jsem se osobně překonal,“ říká Renato. „Ta druhá řada mi hodně dala, co se týče soucitu k lidem a pochopení.“ Renata jako jediného můžeme srovnat a říct, že z kluka, z něhož se nám otvírala kudla v kapse, vyrostl zábavný mladík, co umí zhodnotit své slabiny a hlavně si z nich nic nedělat. Každý je holt máme.

    S oběma návštěva uprchlického tábora zamávala. I tohle stačí.

    Kdo ale na konci opravdu překvapil, to byl Filip Švarc.

    Neznáte?

    Znáte, provází Zlatou mládež svým hlasem pod obrazem každý díl. Na konci zmíní důležitou věc – Zlatá mládež je v podstatě převzatý mezinárodní formát, silnou inspirací byla například britská docureality Blood Sweat and Takeaways nebo norská show o módních blogerech, které největší norské noviny Aftenposten poslaly do kambodžských textilek, a tato reality show se hodně popisovala i v českém tisku. Slavným je video, na němž tehdy sedmnáctiletá blogerka Anniken Jørgensen pláče na pokraji zhroucení do kamery nad podmínkami, v nichž se vyrábí tričko, které si ona kupuje v mezinárodním řetězci a pak ho ukazuje na svém blogu jako módní tip.

    Česká mládež ale neuronila ani slzu a zdá se, že podle posledního komentáře Filipa Švarce, tedy podle pro něj napsané poslední části scénáře, to štáb mrzí, že se nedočkali reakcí jako například v Norsku.

    Češi jsou ale jiní. Jsou cyničtější a nejsou takové „snowflakes“, jak se dnes říká té generaci děcek, která se hroutí pokaždé, když jim položíte klacek přes cestu, protože nevědí, že se dá obejít či zvednout. Češi jsou smějící se bestie a na krizové situace reagují hlavně černým humorem, sarkasmem a ironií, to ale neznamená, že je sociální nespravedlnost nemůže hluboce zasáhnout. Jen z toho nedělají drama a je to asi jediná věc, kterou autorům projektu v tomto případě chceme vytknout.

    My všichni víme, co se ve světě děje a proč, máme dobré vzdělávání, nejsme zaostalí idioti žijící v bublině naivity, mladí lidé jsou ve společnosti velmi angažováni, cestují, mají obrovský rozhled. Je dobře, že se nesypou z pohledu na indickou bídu a na strasti uprchlických životů, že neslzí potoky do kamer a že nezažívají ŠOK, protože jak může mladý člověk v době internetu a online světa zažít šok? Buďto je naprostý ignorant, jemuž nepomůže ani deset takových pořadů, nebo je jeho reakce poznání „skutečné reality“ už na hranici pozérství.

    Ta česká průměrnost, na kterou pořád nadáváme a která velí na spoustu věcí reagovat „normálně“, dělá ze Zlaté mládeže spíše Mládež naučnou. Odezdikezdismus je pro televizní emoce sice více žádoucí, ale ne vždy vhodná a přínosná cesta.

    OMLUVA:

    V díle Zlatá mládež 2 v Indii (ZDE) jsem jako autorka původně uvedla, že autorem výroku „vypadají jako vopice v kleci“ směrem k Indům je MikeJePán. Poté jsem po opakovaném zhlédnutí dílu své tvrzení na základě zmatení barvy hlasu opravila (i včetně titulku), že tuto poznámku pronesl Petr Mareš. Nyní se v posledním díle ukázalo, že autorem poznámky je opravdu původně uvedený MikeJePán. 

    Fotogalerie

    O čem sní tvůj e-mail?

    Šéfredaktor pro tebe každý čtvrtek vybere ty největší pecky a kauzy, které ti nesmí uniknout

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 6:00 pátek 19. října 2018. Anketa je uzavřena.

    • Trapas
      43
    • Super
      21
    • Tvl
      11
    • Haha
      8
    • Cože
      8
    • Sladký
      8

    Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

    Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

    Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

    Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

    Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

    Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...

    Komentáře

    Právě čtete

        Mohlo by vás zajímat

        Vezmeme vás na titulní stranu
        Sobota 2. července 2022, svátek má Patricie
        • schránka
        • Přihlásit Můj účet
        EXPRES

      • Zprávy
      • Celebrity
      • Jen pro muže
      • Sport
      • Video
      • Speed
      • jít naiDNES.cz