Zlatá mládež 2 v Indii: Xenofobní poznámky, glosátor Renato i kulturní šok mezi chuďasy

Zlatá mládež, šílený pořad České televize, od něhož nebudete moct odtrhnout oči, je zpět! Byla vybrána nová čtveřice fejkových boháčů a rozmazlenců, která byla doplněna o Renata z první řady, a všichni musí v každém díle vystoupit ze své komfortní zóny a dělat nepříjemnou práci, odložit důstojnost a vydržet nepohodlí. Přemýšleli jste někdy, jaké by to bylo vykopnout obrazovku? U Zlaté mládeže se to možná i stane! Ve druhém díle se vydali do Indie, aby zjistili, že tamní dělníci v obuvnických fabrikách dělají za mrzkou mzdu, že tam pracují i děti a že Indie není taková, jak si ji představovali.

Jejich cesta za poznáním téměř až otrocké práce, o níž se už dávno ví, že je základním stavebním kamenem nejen nízkých cen v nadnárodních řetězcích, započala v moravském městě, které má u nás rozsáhlou obuvnickou tradici a jehož nejslavnější historie se začala psát v 19. století díky asi nejslavnějšímu českému podnikateli.



„Co to je za díru?“ zakvílel Mike Ye Pán (to není chyba, ale správný přepis jeho jména) při příjezdu do Zlína.

To je historické a kulturní město s mnoha rodilými osobnostmi, kterou se určitě nikdy nestaneš, ty díro jedna.

„Hele, tady ještě potkáme Hitlera,“ pokračoval nesmyslně, zatímco zíral z terasy jednoho z baťovských věžáků.

OMG.

Vlak do koncentráku a „opice za okny“

Mládež následovala štáb do podniku Svit, tedy bývalých Baťových závodů, kde opravovaly holky se zaměstnanci boty a kluci si je zkusili vyrábět. Česká vsuvka ševcoviny byla ale jen předvoj kulturního šoku, který měli všichni zažít o několik hodin později. Produkce je totiž odvezla na letiště a poslala mládež na druhou stranu polokoule.

Do Indie.

Země je druhým největším výrobcem a vývozcem obuvi, a to hned po Číně. Mimo jiné se tam vyrábějí boty pro značky, které všichni nosíme denně, ale také i pro ty, o nichž si myslíme, že patří do vyloženě českého ranku. Ohromný stát vedle sebe skýtá luxusní čtvrtě i slumy, enormní bohatství i extrémní chudobu a každoročně láká miliony turistů, kteří si z pobytu v Indii přinesou buď naprostou závislost, nebo pocit jednou a dost. Čtyři sta milionů obyvatel v této druhé nejlidnatější zemi světa žije za méně než jeden a čtvrt dolaru denně, tedy necelých třicet korun na den.

A je to znát na každém kroku.

Z Nového Dillí, kde se mládež vypotácela z letadla do úmorného vedra a vlhka, pokračovali do města Ágra. Možná vám to jméno nic neříká, ale vlastně ho známe všichni. Jeho nejcennější a po celém světě nejslavnější památkou je Tádž Mahal, velkolepý pomník postavený pro příliš brzy zemřelou manželku vládce Šáhdžahána. Téměř každý, kdo jede do Indie, tam jede proto, aby tuto neuvěřitelnou stavbu viděl na vlastní oči.

Ve Zlaté mládeži ale na prohlídky pamětihodností nebyl čas. Do Ágry se museli z Nového Dillí dostat vlakem, a to nechvalně proslulou „třetí třídou“ indických vlaků. Lidově řečeno dobytčákem. Cesta trvala čtyři hodiny a už na jejím počátku to mládeži moc nevonělo.

Zlatá mládež cestuje čtyři hodiny indickým „dobytčákem“.

Zlatá mládež cestuje čtyři hodiny indickým „dobytčákem“.

„To je jak vlak do koncentráku,“ glosoval Renato cestu přes nádraží, kde Indové pospávali jen tak na zemi, zatímco si za sebou táhl kufírek. Jeho poznámka se sice mohla zdát urážející, ale nebyla s ohledem na nadsázku toho, jak moc bývají tyto vlaky přeplněné. Kdo ale naopak přestřelil, byl mladý politik Petr, který sledoval rej vagónů plných lidí.

„Vypadají jako vopice v kleci,“ okomentoval nebohé cestující sedící za okny.

WTF.

My máme peníze za nic

Ágra je kromě slavné památky i městem bot, kde dělníci pracují v zoufalých podmínkách, a sídlí zde obrovské firmy i malé zaplivané sweatshopy, jak se dílničky jmenují, kde se vyrábějí pro velké nadnárodní i malé firmy značkové i neznačkové boty za minimální ceny, a to právě z důvodu mrzké mzdy dělníkům. V obou místech na mládež čekala pravá indická ševcovina.

Jejich první cesta vedla do velké továrny, kde se mládež měla dozvědět, že odsud pocházejí i boty pro českou značku. Továrnu, kam Zlatá mládež přijela, Mike ihned nazval nejhnusnější fabrikou, aniž by kdy viděl ty další.

„Dělník si vydělá okolo pěti tisíc korun měsíčně a je to tak málo, že mu to nestačí ani na základní potřeby, potraviny, zdravotní péči a vzdělávání. To vše je okořeněno tím, že pracuje šest dní v týdnu a často nemá pracovní smlouvu, což znamená, že když se zraní, tak ho vyhodí,“ uvítal před vchodem do továrny Zlatou mládež Stanislav Komínek z neziskové organizace NaZemi, která se zabývá důstojnými pracovními podmínkami ve světě. I díky jeho přímluvě bylo pětici umožněno zavítat tam, kam se obvykle zahraniční štáby nedostanou.

Majitel je ihned nahnal k pásům, aby si každý okusil rozdílnou práci výroby bot.

Mike s Petrem a majitel jedné z velkých továren na boty.

Mike s Petrem a majitel jedné z velkých továren na boty.

„Co mě tady překvapilo? Že je to tady takový lajda,“ říká do kamery před továrnou Renato. „Ale tak ono se není čemu divit, že za ty prachy to budou lajdat,“ přemýšlí trefně nahlas. „Ale je to sprostý, že mají tak málo, na druhou stranu.“

Klára, servírka ze strip klubu, která má umělá prsa, už tak uvědomělá jako Renato nebyla. „Představovala jsem si víc hezkých lidí s těmi barevnými šátky, místo toho jsme tady jak v nějaký továrně na boty,“ povídá kameramanovi.

COŽE?!

„Tady jsou spíš zabalený v nějakých hadrech,“ říká dál ta prostá duše a těmi hadry myslí normální oblečení, které má na sobě i ona sama. „Mají na sobě špinavý kalhoty a trička...“ mudruje.

No asi proto, že to je jejich pracovní oblečení, že jo, děvenko.

Šarlota brala práci v továrně sportovně, holt ví, že to není obživa v rukavičkách a že i ona zčásti využívá toho, jak levná je výroba.

Šarlota brala práci v továrně sportovně, holt ví, že to není obživa v rukavičkách a že i ona zčásti využívá toho, jak levná je výroba.

To Mike se snaží o nějakou světáckou komunikaci s indickými dělníky a anglicky se jednoho ptá, zda má rodinu. Dělník nechápe. „On mi p*ču rozumí,“ je vyveden z míry. Jako by snad asi neslyšel a nechtěl pochopit, že těm lidem se nedostává peněz na vzdělání, čili hodiny angličtiny budou asi tak trochu luxus. „Zlatý videa na YouTube, chytračí dál mezi kupou bot a dělníků, „my máme peníze za nic.“

No to máš rozhodně pravdu, ty je opravdu máš za nic, čím by ses mohl chlubit. Po tom dělníkovi zbyde alespoň jedna lidstvu užitečná věc – bota.

Renato mezitím dojde nepříjemnému poznání, když v ruce drží štos krabic s velmi známým jménem výrobce bot. Tím českým. „Zklamalo mě, tady dělají i jejich boty. Ty už si nikdy nekoupím. Je to sprostý, že takováhle česká značka takhle upadla, aby si nechala vyrábět boty v Indii.“

Renatovi budiž k dobru, že když svůj slib poruší, karma ho neztrestá. Bohužel takový je zákon obchodu a globalizace všude, ale je hezké, že se lidé snaží mít alespoň nějaké etické cítění.

Ani dětská práce ji nevytrhla ze střízlivého uvažování

Zkušenost z velké továrny rozhodně ale není jediná a ta nejhorší. Mládež totiž pokračuje do do pololegálních sweatshopů, v překladu doslova „upocených dílen“, jak se těmto výrobnám obuvi říká.

Štáb přiznává, že takové návštěvě pomohly i úplatky, neboť majitelé těchto děr s nuznými podmínkami nechtějí ve své „kuchyni“ západní novináře. Důvod? Pracuje se tam ve špíně a za špatného světla, ale hlavně – pracují tam i děti. A dětská práce, jak víme, je lidem trnem v oku.

Majitelé sweatshopu nechtějí západní novináře ve svých dílnách. To proto, že tam zaměstnávají i děti.

Majitelé sweatshopu nechtějí západní novináře ve svých dílnách. To proto, že tam zaměstnávají i děti.

„Lidé tam dostanou ještě méně peněz než v těch velkých továrnách,“ vysvětluje mládeži Komínek. Kluci jdou pracovat do sweatshopů v nejchudší a nebezpečné čtvrti Ágry, kam turisté vůbec nechodí. „Tak to je dobrej pravěk,“ shodnou se mezi staveními z vlněných plechů a splácaných z nepálených cihel. „No na mě jdou mrákoty, já tady cejtím nějaký ředidlo,“ glosuje Renato svůj vstup do dílničky. Na zemi sedí mezi Indy i děti, každé z nich v ruce botu a maká jako čert.

Jedno roztluče švy, druhé dělá podrážky, třetí lepí stélky. Mladý politik Petr a Renato se ihned chopí práce a zkoušejí je ve zručnosti dohnat, Mike opět nepracuje.

V rytmu sweatshopu si ho ale nikdo nevšímá, nikdo nemá na jeho ruce jdoucí dozadu čas. Po dlouhé době okounění se mu podaří dát do kupy jednu část boty, mezitím ale čas vyplňuje řečmi a zkoumáním, zda to, co má na noze, není náhodou vyrobeno tady.

Dívky Šarlota a Klára šly do „lepšího“ sweatshopu, dá-li se to tak nazvat, ne v tak nuzné části města. Obě nanášejí lepidlo na stélky do bot, je to nekonečná a monotónní práce, kterou musí dělníci i děti vykonávat ve výparech z lepidla.

Mike v jednom ze sweatshopů okouněl, pracovat se mu moc nechtělo.

Mike v jednom ze sweatshopů okouněl, pracovat se mu moc nechtělo.

Šarlota, evidentně nejrealističtější bytost z celé pětice, má po návštěvě ševcovské Indie jasno. „Je to tady samozřejmě hrozný, ale neočekávám, že by se moje nákupní chování zpátky v Česku změnilo,“ říká až příliš rozumně do kamery, logicky si už velice dospěle vědoma toho, jak se chová typický spotřebitel. Co oči nevidí, to srdce nebolí, a Šarlota si o sobě – a ostatně ani o jiných – nedělá iluze. S Klárou na střeše budovy, která jim skýtá rozhled na chudou čtvrť Ágry, rozvíjí své myšlenkové pochody, které by psychologové nazvali příkladem „determinací prostředím“, a uvažuje nad tím, jak moc velký vliv mají podmínky, do nichž se narodíte, na váš další život. Klára jí sice přikyvuje, ale ve skrytu duše tušíme, že to je přikyvování bez hlubšího vcítění se do Šarlotiných pravd. 

To Petr si hodlá odnést jako ponaučení nový náhled na svoje nákupní zvyklosti. „Odteď si budu dávat pozor na to, co se kde a za jakých podmínek vyrábí,“ slibuje do kamery.

Snad mu to vydrží. Mládež se totiž v příštím díle přesouvá na indická rýžová pole, která zrovna nevypadají jako okouzlující zelenavé terasy z pohlednic. Dojde tam konečně ke konfliktu mezi Renatem, jenž od první řady prošel viditelnou proměnou, a Mikem, který až nebezpečně připomíná jeho ufňukané a zpovykané staré já? Doufejme!

Fotogalerie





Komentáře