Pocházíte z umělecké rodiny, chtěla jste být od dětství herečkou?
Nikdy mě to ani nenapadlo. Spíš jsme hodně se sestrou kreslily. Také si nepamatuji, že bychom chodily jako děti do divadla nebo na loutky. První zážitek z divadla mám až z Národního, asi v patnácti letech – Richard Wagner, opera Lohengrin a máminy malé boty na vysokém podpatku.
Absolvovala jste DAMU i FAMU, proč jste se vedle herectví rozhodla studovat i produkci a řízení na filmové fakultě?
Bylo to naopak. Vedle produkce a řízení na FAMU jsem začala studovat herectví na DAMU. Moji profesoři, režiséři z filmové fakulty, mě začali obsazovat do svých filmů a já jako správná budoucí produkční jsem věděla, že když budu mít vystudované herectví, místo sto šedesáti korun na den pro naturščika dostanu honorář tři sta dvacet korun za filmovací den pro začínající herečku. To už bylo něco! Já se totiž od sedmnácti let sama živila, tak jsem si tu školu udělala.
Bylo v osmdesátých letech těžké uchytit se u filmu a dostávat role?
V každých letech záleží na okolnostech a na štěstí. Já jsem pro role ve filmu vůbec nic nedělala. Byla jsem mladá, modrooká blondýna... Jak to přišlo, tak to odešlo. Pro mě je herectví pětiletá epizoda mého života. Většina lidí si myslí, jak to mají mladé hezké holky jednoduché a že jim padají režiséři k nohám a nabízejí role.
Stalo se vám někdy, že by po vás režisér nebo producent chtěl i něco víc než jen vaše herecké umění?
Ano. Bylo to velmi nepříjemné, byla jsem vzpurná, tak jsem si chvilku na Barrandově neškrtla.
Myslíte si, že má hezká herečka více uplatnění než ty ne moc pohledné?