Ve vedení významných státních kulturních institucí se ředitelé často střídají jako na běžícím páse. Michal Lukeš, šéf možná vůbec té nejvýznamnější ze všech, ve své funkci přežil hned několik různých ministrů kultury. Národní muzeum vede už od roku 2002.
Přitom do jeho čela nastupoval jako zelenáč, bylo mu pouhých 26 let. Možná ale právě proto, že ho tehdy na místo ministr kultury Pavel Dostál jmenoval jako mladíka, teď nejspíš nenajdeme vhodnějšího kandidáta. V roli generálního ředitele profesně vyrostl, teď se pyšní již patnáctiletou zkušeností.
Že by ale tehdy byl protekčním oblíbencem ministra Dostála, to nejspíš Michal Lukeš říct nemůže. Tehdy si totiž se svým šéfem zažil svoje.
„Nahrával si třeba televizní noviny a po návratu domů si je o půlnoci pustil, naštval se a už volal. V jednu ráno mi kvůli něčemu klidně vynadal,“ zavzpomínal Lukeš letos na jaře v rozhovoru pro server Deník.cz.
Michal Lukeš během rekonstrukce Národního muzea
Současnému generálnímu řediteli bylo Národní muzeum snad souzeno. Ve skutečnosti v něm totiž pracoval dávno předtím, než mu začal šéfovat.
V osmnácti letech, jako student gymnázia, tu sbíral zkušenosti jako dokumentátor Oddělení novodobých českých dějin. Na pozici pracoval celkem čtyři roky.
Eskorta přiváží do znovuotevřené budovy muzea cenné artefakty.
„Když jsem v roce 1997/1998 z muzea odcházel na fakultu, říkal jsem si, že už se tam nikdy nevrátím. Neměl jsem takové ty muzejní pudy, upínal jsem se na učitelskou kariéru. Zpětně se ale ukázalo, že jsem s touto prací svázaný,“ popisoval Lukeš před několika lety v rozhovoru pro Český rozhlas s tím, že teď již práci v muzeu považuje za svůj osud.
Historii ostatně miloval už od dětských let na základní škole. Zprvu prý chtěl studovat antické Řecko či Řím, pak se ale rozhodl pro dobu mnohem pozdější, pro 20. století.
Generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš
Pozice, kterou nyní Michal Lukeš zastává, se od jeho původních představ o učitelské dráze výrazně liší. Leckdo by si myslel, že jeho práce je v první řadě o nudném papírování v kanceláři. Skutečnost je ale jiná. Běžně vyráží na zahraniční cesty, aby vyjednával archeologické práce a průzkumy, často i v nebezpečných, například válečných oblastech.
Sám se dříve přiznal, že není zrovna typem odborníka na dějiny, který by měl hlavu plnou dat a čísel. „Historik má mít v hlavě souvislosti, ve svém oboru se musí orientovat. Jeho prací je ale především objevovat a prezentovat. Není to o tom, že je ‚nabiflovaný‘. Právě to ho odlišuje od pedagogů,“ vysvětlil Lukeš.
Fotogalerie |
