Posledních šestnáct dní bylo fajn. Ráno po probuzení člověk poslepu zapnul televizi a už se na něj smál Robert Záruba, jehož brejle zřejmě doživotně opálený na obličeji nám rozsvítily den.

Teď zapnem ráno televizi a směje se na nás maximálně nějaká Marta Ondráčková ve Snídani s Nohou, co se kozí do kamery, šponuje se, jak kdyby zadržovala průjem, a v závěsu za ní dráždí náš dávivý reflex Michal Jančařík, co po dvaceti letech předpovídání počasí povýšil na post Standa Huml a informuje o dopravní situaci.



A tak už jen se slzou v oku vzpomínáme na lehce zhulené skvělé rozhovory Míry Bosáka, na davy mávajících ožralů s půlitrem, stopadesát článků denně věnovaných holinkám a hlavně všechny ty závody, zápasy, výhry, prohry, prdelky a pózičky, co chytaly za srdíčko.



Olympiáda skončila a nám je, jak když odjedem z letního tábora. Můžeme jen doufat, že na nás naše letní lásky Kristýna Kolocová a Markéta Sluková nezapomenou a napíšou dopis. Že Usainovi někdo neuřízne nohu. Že geneticky upravené Číňanky nezačnou házet oštěpem. Že Bára nezblbne, neporodí pět dětí a nezačne bydlenkovat. Že v Riu to nebude celou dobu vypadat jako gay parade a občas budou něco dávat i přes den a ne v noci.

A hlavně, že už nikdy v životě nikoho na planetě nenapadne cpát Russella Branda někam před televizní kamery. Amen.