Drahomíra Vihanová, slavná česká filmařka, prožila šťastné dětství u prarodičů. Maminka ji tam odložila rok po narození a věnovala se sama sobě - vlastní realizaci a profesní kariéře. S dědečkem a jeho paní vyrůstala v Moravském Krumlově. Kolem sedmého roku života ji však maminka odvezla.
„Já jsem byla opečovávaná. Byl mlejn, hospodářství, zvířata, všechno mělo svůj řád a já si připadala jako v krásné bublině, kde se mi nic nemůže stát. Když mě pak maminka vzala k sobě do Brna, cítila jsem se tam jak v úplně cizím světě,“ vzpomínala před pár měsíci pro Český rozhlas Vihanová.
V Krumlově ji však jako malou holčičku vykrmovali. Byla baculatá a do konce života z toho měla komplexy.
Drahomířina maminka byla hudebnice. V Brně založila vlastní hudební školu, kde vyučovala na klavír. Vihanová se po jejím vzoru toužila stát klavírní virtuoskou, sama maminka ji však od muzicírování odrazovala, a nejen to. Když se dostala na konzervatoř, zakázala jí na školu nastoupit. Měla představu, že udělá maturitu a pak půjde studovat vysokou školu.
Drahomíra se dala trucovitě na dráhu sportovce. Začala hrát ping-pong a dopracovala se až k dorostenecké mistryni republiky. Závodně hrála také tenis. Ke hře na klavír se však nakonec vrátila. Definitivně jí od ní odradil až pedagog František Rauch, který jí kdysi řekl, že už je v pětadvaceti na hru stará a že nemá ani schopnosti na to stát se profesionální klavíristkou. To ji zlomilo.
Neúspěšná klavíristka, nadějná filmařka
Náhoda ji pak přivedla k filmovému průmyslu: „O filmu jsem nikdy nepřemýšlela, ani jsem se o něj nezajímala. Když mi nevyšla představa klavírního virtuosa, z které mě velice rychle vyléčil pan profesor Rauch, objevila jsem se v televizi. Dělala jsem tam něco jako asistentku režiséra a zjistila jsem, že je to prostředek k sebevyjádření. Začala jsem se zajímat o tuto profesi a šla jsem na filmovou fakultu. Byl to ročník, kde studoval Jiří Menzel, Věra Chytilová nebo Juraj Jakubisko,“ vzpomínala Vihanová.
V mládí toužila být Drahomíra po vzoru maminky klavírní virtuoskou.
Brzy po absolutoriu se dostala na pozici asistentky režiséra Otakara Vávry. Pracovala s ním třeba na natáčení filmu Romance pro křídlovku nebo Třináctá komnata. Byla plna očekávání: „Bylo to atmosféra takových svobodomyslných diskuzí. Každý byl nějak jiný, ale spojovalo nás to, že jsme přesně nevěděli, co chceme, ale rozhodně jsme věděli, že nechceme dělat ty filmy, které jsme viděli a které vycházely v té době z Barrandova. A že chceme jít v tom filmu autorsky za sebe a chceme předat ten pocit, bez ohledu na to, jestli se to nosí, nebo je to obvyklé.“
Vihanová se učila od samotného mistra svého řemesla Otakara Vávry.
V době normalizace jí však bylo umožněno natáčet pouze dokumentární filmy. Její debutový snímek byl uložen do trezoru a publikován až v roce 1990. Záhy po sametové revoluci se stala členkou a následně i pedagožkou na katedře střihové skladby FAMU.
Uznávaná pedagožka
„Učit mě bavilo období po revoluci. Dříve jsem nemohla učit, protože jsem nevyhovovala kádrově. Byla to zvláštní doba, co se týká skvadry studentů. Do dneška se scházíme. Doslova se dmu se pýchou, když má nějaký můj posluchač úspěch. Například Marek Opatrný, střihač, který letos získal Českého lva za střih za Masaryka,“ nechala se slyšet.
„Teď ti studenti se úplně změnili. Už si s nimi nerozumím. nevím, jestli je to moje vina, nebo je to tím, že už jsem těsně před žehem, ale moje představy o filmu a proč ho dělám, byly úplně jiné než ty, co vidím u těch studentů. Jsou tak povrchní, že si nenajdou svoje vlastní téma,“ zoufala si před pár měsíci Vihanová.
Ještě v březnu se Vihanová ukázala na udílení cen Český lev 2017, kde triumfoval její žák Marek Opatrný.
„My jsme vždycky měli téma a věděli jsem proč, a tím jsme získali představu, jak to udělat. Ti studenti nemají nic. Marně se z nich snažím vydolovat aspoň to, proč to dělají. Asi to přináší ta doba, kdy je všechno možné,“ dodává.
Fotogalerie |
18
6
6
6
6
5
