Komentář: Ukazujte emoce a mluvte o smutku, protože to je válka. Není důvod ji zlehčovat

Jsme v tom v novodobých dějinách teprve nováčky, ale už i my se učíme tomu, co to znamená mít válečné veterány a válečné hrdiny. Evidentně jsme zapomněli, že nějaká válka někde je, to asi proto, že se přímo nedotýká našich prahů, jako tomu bylo bezmála před sedmdesáti lety. Připomenutím má být hrdinská smrt tří českých vojáků v Afghánistánu, kterou i tak dokážou lidé znevážit a zlehčovat. O to horší, že někdy i sami novináři.

Včerejší přílet tří padlých českých vojáků z mise v Afghánistánu byl bezpochyby nejdůležitější zpravodajskou událostí roku, není totiž pravidlem, abychom slýchali o smrti v boji.



Pravidlem ale je, že když už se taková věc stane, přijdou dvě věci. Tou první a už automatickou je vyrojení „hrdinů z gauče“, kteří zahraniční nasazení českých vojáků znevažují a nazývají je žoldáky, tou druhou, naštěstí o hodně příjemnější, jsou slavnostní piety a ceremonie, jichž se padlým vojákům dostane, pochopitelně za účasti nejvyšších vojenských a politických špiček.

Když jde voják do služby, odevzdává se státu a patří jemu, stát mu na oplátku jeho služby oplácí tím, že mu pak poskytuje výsluhu, vyznamenání, povýšení a svou reprezentativní účast v případě, kdy voják, jenž je na to připraven a je s tímto srozuměn, že se tak jednou může stát, padne.

Zřejmě jsme všichni nějak zapomněli, že Česká republika je ve válce. Je to válka s Tálibánem a Islámským státem, která se včerejším příletem těl tří hrdinů přenesla na třicet minut i do našich obýváků, ale v Afghánistánu trvá celý den a každý den. Tři čeští chlapci padli v boji, protože boj nutně nemusí znamenat, že se jde na louku jak za napoleonských dob a tam na sebe střílí muž proti muži. Boj s terorem vypadá tak, že podezřelým je každý, bohužel i žena nebo dítě, a vy nevíte, kdo je váš nepřítel. Proto i obyčejná patrola, která se stala jednotce osudná, je součástí boje. 

Tento boj, respektive tato válka s terorem, má samozřejmě také své oběti.

Ty vojenské se vracejí domů zabalené ve vlajce, těm civilním zazvoní u dveří dvě uniformy a vojenský kaplan. Ztráta tří českých vojáků je ztrátou prvně pro rodinu a pak i pro stát, jemuž sloužili, proto je samozřejmé, lidské, pochopitelné, automatické a nadevše logické, že představitelé státu vzdávají hold padlým spolu s rodinami vojáků.

Pavel Novotný započal diskuzi o tom, že příbuzní se neměli ukazovat veřejnosti.

Pavel Novotný započal diskuzi o tom, že příbuzní se neměli ukazovat veřejnosti.

Během včerejší piety Česká televize tyto emotivní okamžiky, kdy rodiny padlých převzaly rakve, živě přenášela s detailními záběry na truchlící. Bulvární novinář Pavel Novotný se na své facebookové zdi vyjádřil tak, že nikomu nic není do tváří pozůstalých a že je to prostě „moc“.

Není.

Je to dokumentace doby, zachycení domácího důsledku války s terorem, o níž tady hrdinové z gauče nemají nejmenší povědomí, jaká je ve skutečnosti. Je to důkaz toho, že oběťmi jsou nejen ti ve středu dění, ale i ti, kterých se teror nijak nedotýká.

Je to poukázání na bolest, kterou to vše působí, i když se to děje tisíce kilometrů daleko.

Rodiny padlých vojáků.

Rodiny padlých vojáků.

Smrt tří vojáků v nasazení není smrt osmnáctileté holky, která se opila a zabila se v tátově BMW. Tam by opravdu nikomu nic do pozůstalých nebylo, ale toto jsou lidé, kteří také položili svou oběť – nechali své syny a manžele odjet, vzdali se jich ve prospěch země a jejích zájmů.

Mají právo být vidět, mají právo být slyšet a měli by tak činit. Měli by hovořit o životech blízkých, kteří se domů vracejí ve vlajce, protože jen tak ubyde hlupáků z gauče, kteří o nich mluví jako o žoldácích, jako o vrazích, okupantech a tvrdí, že to vše dělají jen pro peníze (dost malé, mimochodem).

To nejmenší, co může vláda po rodiny padlých udělat, je dát jim alespoň na chvíli pocit, že na nich záleží, že svou oběť nikdo z nich nepřinesl zbytečně, že služba má smysl a že si ceníme rodin, které se vzdávají svých synů. I proto se padlí vítají pietní akcí a i proto jsou rodiny a politici bok po boku.

Rodiny a přátelé si přišli převzít rakve.

Rodiny a přátelé si přišli převzít rakve.

Je úplně jedno, kdo z politků zrovna okupuje jaké křeslo, je to jen dočasný uživatel, jenž zastupuje nějaký propůjčený státnický mandát, neměli byste si to proto brát osobně a rozhodně byste to neměli dávat do souvislosti s poctami.

V diskuzi Novotného, která se ohrazovala vůči vyjadřování emocí a smutku pozůstalých po válečných hrdinech, se také objevil názor bulvárního novináře Zápala, že „co tam chodí, navíc s tou politickou pakáží“.

Bulvární novinář Zápal znevažuje rozhodnutí rodin převzít rakve na pietním obřadu.

Bulvární novinář Zápal znevažuje rozhodnutí rodin převzít rakve na pietním obřadu.

Ta „politická pakáž“, čímž myslel premiéra Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana, jsou nejvyšší státní představitelé zvoleni demokratickými volbami a jsou ze své funkce přítomni uctění památky padlých a poděkování jejich rodinám za jejich oběť.

Tento veřejný komentář ve veřejné diskuzi naproti tomu neuctívá vůbec nic.

Jednak znevažuje rozhodnutí rodin převzít rakve veřejně během piety a vystavit svou bolest všem, protože válka je jenom bolest, nikdy to není rajská zahrada, jednak zesměšňuje přímo padlé, neboť je vítá jakási „politická pakáž“, tudíž jejich přílet nemá dostatečnou váhu, neboť tam nejsou ti „správní politici“.

Kteří to jsou, to asi ví jen bulvární novinář Zápal.

Není obvyklé, aby noviny věnovaly jedné fotce celou titulní stranu.

Není obvyklé, aby noviny věnovaly jedné fotce celou titulní stranu.

Naštěstí pro rodiny padlých většina lidí oproti těmto hrdinům z gauče ctí památku a vojáky uctívá slovy díků nebo položením květiny na pietní místa, nikdo neřeší, kdo si co z jakých rukou převezme. Politici se budou měnit, zatímco války a jejich oběti tu budou stále.

Fotogalerie





Komentáře