Na premiéře ještě kromě něj nechyběla dokumentaristka Helena Třeštíková, režisér Zdeněk Svěrák, skladatel Michal Horáček či Oldřich Kaiser s Dášou Vokatou, kteří oba přišli ve flanelových kabátech. Že by tím chtěli něco značit? Prezidentské volby dávno skončily a do příštích je ještě daleko.
Je ještě nějaká politická osobnost, prezident, která by se mohla dočkat takového zájmu filmařů a dokumentaristů?
Záleží na osobnosti režiséra, ale myslím si, že tak vděčná filmařská postava jako je Václav Havel se bude hledat těžko.
Jste silným kritikem a autorem poměrně zásadních textů, budete se dívat na film jako fanoušek, nebo v něm budete hledat nějaké profesní chyby?
V tomto případě je tu konflikt zájmů, protože jsem dva roky byl úředníkem Václava Havla, čili bych byl bezesporu nesoudný. Nyní se lidsky podívám na poslední etapu jeho života, kterou už jsem tolik nezažil. Byl jsem přítomen jeho poslední oslavě narozenin, kdy už jeho zdravotní stav nebyl viditelně nejlepší, ale v každém případě si do poslední chvíle uchoval to, co ho provázelo celý život, tedy sebeironii a pokoru.
Máte opravdu silnou vzpomínku na Václava Havla, ať už je vtipná nebo smutná?
Mám, vyberu tu veselou. V září roku 1988 jsem uváděl poněkolikáté folkový festival na Lipnici, jel jsem tam z Prahy s režisérkou Helenou Třeštíkovou, a tam byl takový problém vyplnit prostor, než se jednotlivé skupiny naladí. Měl jsem proto nápad, že udělám na podiu rozhovor, abych vyplnil prostor. Dramaturgyně tehdy přivedla výtvarníka Skalníka – to jsme ale nevěděli, že byl agentem STB – a ona věděla, že je tam v publiku Václav Havel a říkala: Byl tady někdo za film, nyní za výtvarné umění, co takhle někoho od divadla? A navrhla Havla. Já jsem říkal: Klidně, ale bude průšvih. A ona, aby se pojistila, tak se šla zeptat do zákulisí, a tam jí to bylo schváleno. Václav Havel tedy přišel do zákulisí a domluvili jsme se na okruhu rozhovoru. Jenže v okamžiku, kdy už jsem byl připraven a šel jsem na podium, mi dopadla zezadu na rameno ruka a už jsem si myslel, že to bude nějaký příslušník Veřejné bezpečnosti. Ale nebyl, byl to hasič v uniformě, který mi žoviálně řekl: Ty to uvádíš tady, šéfe? Tak řekni, ať ti lidé uhnou tam z té stráně, my s tím hovnocucem nemůžeme k těm hajzlíkům, celé nám to teče dolů. Odpověděl jsem mu, že teď ne, možná později a zatajil jsem celou tuhle informaci, ale vyprávěl jsem to Václavovi a jemu se to strašně líbilo, za časů perestrojky v tom viděl symbol, že se to musí „seshora vyčistit“, a říkal mi (začíná imitovat Havlův projev a ráčkování): Honzo, budeš mít určitě průser, žes to neřekl, že. Až budeme v Praze, já ti půjčím takovou brožurku, jak se chovat ve vězení.
To je vtipné, jak ho umíte skvěle napodobit, to je váš párty trik?
Ano (směje se). Taky jsem s ním trávil nějaké roky. Ne, že bych ho sledoval, ale měl tak typický projev a řeč, že nebylo možné to nezačít z legrace zkoušet.
O vás je známo, že nenecháváte mnohé v klidu a ti na vás reagují i na sociálních sítích. Je lepší být někým, kdo vyvolává takové emoce, byť i negativní, nebo je pro kritika lepší plavat s proudem, zvláště v dnešní době, kdy každé slovo či věta je rozebíráno a autoři se vykazují z veřejného prostoru?
Já už prakticky nepíšu do papírových novin, ono už taky není kam, čili velmi výjimečně píšu do papíru a jinak máte pravdu. Jakmile člověk na online napíše – ani nemusí recenzi – ale jen glosu, která se týká knížek, filmu, hudby či politiky, tak pochopitelně sociální sítě jsou v tomto bezbřehé a hned na to někdo reaguje. Já se trošku i těším na to, nebo předpokládám, že v některých tématech vystartují zbabělci, kteří nemají jméno ani fotografii a řeší si tam nějaké mindráky. S některými polemizuji, ale platí na to obecně Havlova věta: Já nemůžu za vaše zkažené životy.
Líbí se vám být provokatér!
Také!
Fotogalerie |
