„Nohy se musí umět ošetřit. Já se dodnes držím prošlápnutých kotníkových bot a za patnáct let chůze jsem měla jen dva puchýře. Péče o nohy musí být ale velká, někdo si maže nohy, já si během dne větrám boty tak, aby se mi nezapařily. Puchýřům se určitě předejít dá, ujít tolik kilometrů v teniskách ale už asi ne,“ míní Olga, která v dokumentu České televize Každý krok se počítá účinkuje.
Na dotaz, zda Kazma celou trasu skutečně ušel, odpověděla s tím, že neví, protože točili na rozdílných místech. Podle Olgy je to ale jedno, dokument měl vyznít tak, že i moderní uspěchaní lidé dokážou zpomalit a vypnout.
Zeptali jsme se i režiséra dokumentu Tadeáše Daňka, který se s Kazmou přátelí patnáct let. Ten jasně všechny spekulace vyvrátil s tím, že Kamil ušel dohromady 320 kilometrů.
„Jsme kamarádi patnáct let, a když jsem dostal nabídku udělat dokument o téhle cestě, rád jsem ji přijal, neboť jsem ji sám chodil. Bavili jsme se o tom s Kamilem a on mi řekl, že to chce jít taky,“ promluvil o tom, jak ho napadlo do dokumentu Kazmu obsadit.
„Není důležité, jak je cesta dlouhá, ale cíl. Kamil šel 320 kilometrů, vybral si cestu Camino Primitivo, která je velmi nenáročná. Každý den ušel asi 30 kilometrů, což není vůbec nic těžkého. V dokumentu jsem tím chtěl ukázat, že ta cesta je skutečně pro každého. Já sám ušel 130 kilometrů, a to i s technikou. Kamil byl vysportovaný a neměl problém. To, že by jel v autě nebo nějak podváděl, je blbost,“ doplnil s tím, že něco takového by přece netočil.
Cesta je to spirituální a člověk má během ní vypnout a oddávat se svým myšlenkám. Tím, že by švindloval, by podváděl jedině sám sebe.
Kazmu musely pořádně bolet nohy.
K pouti se vyjádřil i Ladislav Zibura, který ji sám absolvoval.
„Když se podíváme na dálkové treky ve Spojených státech, jako je Pacifická hřebenovka, většina lidí už je dnes chodí v minimalistických běžeckých botách firmy Altra. A to cesta často vede vysokými horami. Sám jsem v nich do Santiaga putoval v říjnu loňského roku a neměl jediný puchýř,“ má jasno cestovatel, který potvrdil, že většina tras je pro chodce nenáročná.
Ladislav Zibura
„Vzhledem k nenáročnému terénu většiny tras pouti do Santiaga, které navíc často vedou po asfaltu, nevidím důvod používat něco jiného než pohodlnou a dobře prodyšnou trekovou obuv. Goretexová membrána není nutná, navíc snižuje prodyšnost. Stačí ji nahradit nepromokavými ponožkami. Během putování do Santiaga jsem potkal také řadu lidí, kteří celou cestu podnikli v sandálech, jednoho Němce v kroksech a Brazilku, která šla dokonce v žabkách,“ okomentoval to.
Cestou si pral prádlo, jedno tričko stačilo.
Pozor by si spíše lidé měli dávat na otoky.
„Je dobré počítat s tím, že při dlouhém putování člověku nateče noha a potřebuje boty spíše větší než těsné. Myslím, že právě to je kámen úrazu lidí, kteří se potýkají s množstvím puchýřů. Určitě nepomáhá ani příliš těžký batoh, který trochu mění fyziologii chůze, i s vodou je ideální se držet v suchu a sbalit do osmi kilo. Důležité je také držet nohy v suchu, párkrát za den si boty sundat a ideálně i vyměnit ponožky. Další užitečný trik je používání vazelíny, která chodidlo promastí a pomáhá puchýřům předcházet,“ doporučuje Zibura všem, kteří by chtěli na túru vyrazit.
Kazmu neopouštěl úsměv.
„Podél standardní trasy ve Španělsku na Camino Frances si lze zvolit relativně krátké úseky, nechat si převážet batoh s věcmi z ubytovny do ubytovny a v podobném stylu to bez puchýře nejspíše dáte i bez přípravy v teniskách,“ hodnotí zase Jindřich Smítka, který sám cestu absolvoval.
„Osobně jsem vyvázl povětšinou s malými puchýři zejména při zdolávání větších sestupů, při kterých se mi nohy i při dobrém uvázání v botě šoupaly. Různé otoky a otlaky jsou dále celkem běžnou součástí života poutníka. U jiných poutníků jsem však viděl i nepříjemné extrémy typu puchýře přes celá chodidla či krvavé otlaky,“ dodává Smítka.
Fotogalerie |
