„Byl jsem tam párkrát, ono tomu nebylo přáno. Nebyl jsem tam zván, já jsem se tam prosadil a zjistil jsem, že je v ošetřování velmi sympatického chlapce. Také jsme se vyfotografovali a tu fotku mám ve své knize, tehdy ještě vypadal poměrně dobře, vypadalo to, že reagoval. To máte, jako když ve válce vedle vás někdo padne zasažen. Není vždy příležitost se rozloučit,“ zní jedna ze Šofrových vzpomínek.
Menzelovi se podle něj stalo osudným natáčení filmu Tlumočník, právě tehdy údajně začaly jeho zdravotní komplikace. Jaký byl Jiří Menzel v soukromí, proč mu trvalo tak dlouho, než se usadil, a jaká byla největší křivda jeho života? Nejen s tím se dvorní kameraman zesnulého režiséra svěřil.
S Jiřím Menzelem jste se znal přes šedesát let. Co se dá říct k tomu, jak moc vás jeho smrt zasáhla?
Jeho smrt, jak mě mohla zasáhnout... Znal jsem jeho stav, který pro mě byl po celé ty dva roky smutkem. Znamenalo to jenom čekání na jeho vysvobození, vysvobození z tohoto světa a z tohoto smutného stavu. Vzpomínám na studentská léta kolem roku 1956 až 1958, za Jiřím jsem dojížděl na kole, to byla ta léta prvního seznámení.
Jak jste se seznámili?
K tomu spřátelení došlo až na škole a došlo k němu hned. Bylo to v nočním vlaku cestou na bramborovou brigádu, tehdy jsme si vyjasňovali, co je větší umění, jestli televize, nebo film. Já už jsem tehdy byl ve druhém nebo třetím ročníku a stál jsem za názorem, že kinematografie je jenom jedna, a to filmová, a samozřejmě televize je úžasný distribuční prostředek, takže má možnost pro film od svého počátku až do dnešní doby dělat velice mnoho. Tehdy jsme to skončili tak, že jsem měl obavu, aby se nevyhýbal filmové kinematografii. Měl jsem o něj obavu, kam se vyvine. Štěstěna přála tomu, že vyrostl ve filmaře, to bylo nastartováno několika našimi spolupracemi na škole.
