Pokud může někdo poskytnout osobitý pohled na Jiřího Menzela, je to jeho dvorní kameraman Jaromír Šofr. Právě on oscarového režiséra provázel téměř po celý život a natočili spolu skoro všechny jeho filmy. A byli nejen spolupracovníci, ale hlavně přátelé, jeden o druhém věděli více než dost.
„Byl jsem tam párkrát, ono tomu nebylo přáno. Nebyl jsem tam zván, já jsem se tam prosadil a zjistil jsem, že je v ošetřování velmi sympatického chlapce. Také jsme se vyfotografovali a tu fotku mám ve své knize, tehdy ještě vypadal poměrně dobře, vypadalo to, že reagoval. To máte, jako když ve válce vedle vás někdo padne zasažen. Není vždy příležitost se rozloučit,“ zní jedna ze Šofrových vzpomínek.
Menzelovi se podle něj stalo osudným natáčení filmu Tlumočník, právě tehdy údajně začaly jeho zdravotní komplikace. Jaký byl Jiří Menzel v soukromí, proč mu trvalo tak dlouho, než se usadil, a jaká byla největší křivda jeho života? Nejen s tím se dvorní kameraman zesnulého režiséra svěřil.
S Jiřím Menzelem jste se znal přes šedesát let. Co se dá říct k tomu, jak moc vás jeho smrt zasáhla?
Jeho smrt, jak mě mohla zasáhnout... Znal jsem jeho stav, který pro mě byl po celé ty dva roky smutkem. Znamenalo to jenom čekání na jeho vysvobození, vysvobození z tohoto světa a z tohoto smutného stavu. Vzpomínám na studentská léta kolem roku 1956 až 1958, za Jiřím jsem dojížděl na kole, to byla ta léta prvního seznámení.
Jak jste se seznámili?
K tomu spřátelení došlo až na škole a došlo k němu hned. Bylo to v nočním vlaku cestou na bramborovou brigádu, tehdy jsme si vyjasňovali, co je větší umění, jestli televize, nebo film. Já už jsem tehdy byl ve druhém nebo třetím ročníku a stál jsem za názorem, že kinematografie je jenom jedna, a to filmová, a samozřejmě televize je úžasný distribuční prostředek, takže má možnost pro film od svého počátku až do dnešní doby dělat velice mnoho. Tehdy jsme to skončili tak, že jsem měl obavu, aby se nevyhýbal filmové kinematografii. Měl jsem o něj obavu, kam se vyvine. Štěstěna přála tomu, že vyrostl ve filmaře, to bylo nastartováno několika našimi spolupracemi na škole.
Ohodnoťte článek
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do
23:47
pátek 15. ledna 2021. Anketa je uzavřena.
O spolupráci s vámi stál nejen Jiří Menzel, ale i Věra Chytilová, dokonce se o vás přetahovali.
Věra Chytilová se vyjádřila v tom smyslu, že na mě měla políčeno. Viděla ty naše kraťasy, takže si mě objednala a zamluvila na svůj absolventský film, bylo to veliké štěstí, jakkoliv bych rád točil s Jiřím Menzelem, který natočil nádherný film, co reflektuje jeho lyrickou povahu, byl to film Umřel nám pan Foerster, strašně rád se na něj dívám. Bylo pro mě ale velké štěstí, že si mě zamluvila Chytilová, se kterou jsem natočil její film Strop, její film byl několikrát delší než Menzelův a nastartoval Chytilové i mně prudkou profesionální kariéru. Oni se ale měli s Věrou Chytilovou velice rádi.
Jaromír Šofr a Jiří Menzel se znali přes šedesát let.
Ví se, že jste byli kamarádi, ale vídali jste se i soukromě?
Ne, takhle ne. Jirka Menzel nebyl z takových těch, kteří by se nechali pozvat jenom tak na pokec, on nebyl tento typ člověka. Myslím si, že si své soukromí velice střežil, byl rád mimo, nebyl to člověk na návštěvy doma. Byl to svobodný člověk, ale to by byla další dlouhá debata. Já jsem byl hned po absolvování školy a před nástupem na vojnu ženatý člověk, velice brzy jsem měl syna a rodinný život. A Jirku nikdy návštěvy doma nelákaly. Dá se říct, že jsme byli v nejtěsnějším kontaktu, ale na dálku. My jsme si užili své štěstí tím, že jsme se těšili na své filmy a že jsme se těšili na pracovní příležitost. Takhle to nejupřímněji asi bylo.
Ani během studijních let jste nechodili ven? Na skleničku? Na víno?
To nebylo možné, protože se Jirka naučil pít víno až velice pozdě, pivař nebyl vůbec. Pamatuju si, že to byl konzument kávy, až jsem o něj měl strach, pil kávu několikrát denně, a to velice silnou. Přežil to ale beze stop na svém zdraví, až potom si časem začal k obědu dávat víno. Na tvrdý alkohol nebyl nikdy.
Jak jste tedy své filmové úspěchy slavili?
To jsme slavili takzvanou dotočnou, Jirku ale nikdo nezná jako člověka pod vlivem alkoholu, to se nikdy nestalo. On se choval vždy velice decentně, jako šlechtic. To je strašně důležitá vlastnost.
Vy jste říkal, že nebyl na rodinný život, přesto měl slabost pro krásné ženy.
To samozřejmě. Propásl asi takovou tu dobu ve svém životě, kdy se u něj naplno ozývaly tendence touhy po rodinném životě, já jsem to u něj zažil. Když jsme točili Skřivánky na niti, ptal se mě, jestli moje manželka nemá sestru.
Právě během natáčení tohoto filmu se málem oženil, jestli se nepletu.
Nemůžu tady prozrazovat zcela jeho soukromí, ale domnívám se, že měl intenzivní citový vztah, ovšem dotyčná zvolila emigraci a on to těžce nesl. Byla řada situací v životě, které těžce nesl, ale vždy se z toho dostal. Pracovně měl štěstí, že ho pouštěli točit ven, přesto zažil několik pro něj velmi těžkých chvil, kdy například studenti se přičinili o jeho vypovězení z katedry režie. Jak je známo, tak v dobách revoluce se dějí příšerné věci a to byla jedna z věcí, která se odehrála. Studenti ho snad obvinili, že není dnem i nocí k dispozici, na což měl právo, protože měl představu o funkci profesora na vysoké škole. A oni pomocí senátu přivodili jeho odvolání z funkce.
Bylo tohle odvolání největší křivda jeho života?
Myslím si, že skoro ano, od té doby na studenty dost zanevřel. Vyžadoval ohromný svědomitý a poctivý přístup ke studiu, žádné úhybné manévry, u studentů to nesnášel. Vyžadoval seriózní kázeň, dodržování slibů, a jakmile se něco slíbilo, neexistovalo, že se z toho uniklo. Tímto trpěl. V průběhu života si užil poměrně dost uznání, ale i závisti a nepřátelství, asi jako každý člověk, kterému žádná doba a ani umělecká komunita neodpouští talent. Výjimečný talent se neodpouští a Jirka z toho dokázal vždy vyjít bez pocitů deprese. Znal jsem ho v době, kdy Barrandov byl pod taktovkou lidí, kteří měli především působit proti nové české vlně a otevřenosti, a on se těch lidí, kteří byli chlebodárci a na kterých byl závislý, protože umožňovali režisérům pracovat, skutečně nebál.
Na Jiřího Menzela vzpomíná Jaromír Šofr s úctou.
Dostávalo ho to do problémů?
Osobních ano. Když měl podat hlavnímu dramaturgovi či řediteli studia ruku, dokázal v takové situaci stát a nepodat mu ji, přitom se mu díval do obličeje. To byla ohromná odvaha. Jiří Menzel byl v první řadě odvážný člověk.
Vím, že jste říkal, že nechcete odtajňovat jeho soukromí, musím se ale zeptat na váš názor, zda to, že se mu nevydařil vztah, který jste zmínil, zapříčinilo, že zůstal většinu života sám.
On se na ten život, ne zdaleka samotářský, tak adaptoval, že se ani netajil, že žije tím způsobem, který mu nejlépe vyhovuje. Dokonce někde promluvil proti rodinnému životu, tím si i poškozoval svou popularitu, protože život v manželství není nic špatného. Pak to dopadlo tak, že mu nic nescházelo. K tomu poznání výhod i radostí rodinného života, kdy měl kontakt s dětmi, který se nedá nahradit, přišel krátce před svým tragickým onemocněním. Říkal: Já mám krásný život, já jsem dospěl, já mám štěstí.
Překvapilo vás potom, že se usadil s Olgou Kelymanovou?
Bylo to svým způsobem takové manželství, které nepostrádá exkluzivitu. Tak obrovský věkový rozdíl je exkluzivní věc a pro muže jeho věku, každého staršího, je to jakýsi impuls, vzpruha a taková ta pomoc ve smyslu excitace do vyšších kruhů své nálady a chuti k práci. Jestli mě to překvapilo? Svým způsobem ano. Překvapilo mě, že zakotvil.
Jiří Menzel byl obklopen milující rodinou.
Změnil se po setkání s Olgou?
Vzpomínám si, že si ve střižně, aby se udržoval v dobré pohodě, bokem promítal snímky z pobytu v Thajsku. To byl jejich první takový pobyt a myslím si, že tam došlo k uzavření jejich manželství. Tehdy se vrátil jako ženatý člověk.
A narození holčiček ho změnilo?
Zůstal svůj, vždycky měl vztah k dětem. Měl celoživotní vztah například ke své neteři Martině, což byla dcera jeho sestry. Jirka měl dvě sestry a z jednoho manželství se slovenským režisérem Grancem vzešla Martina, kterou Jirka od dětského věku měl moc rád a byl po této stránce naprosto normální. Museli bychom se ale zeptat jeho, co by byl při té konečné inventuře svého života schopen odhalit.
Řešili jste spolu někdy soukromí? On nikdy nemluvil o svých sestrách a snad ani o neteři.
O neteři se zmiňoval, ale o jeho sestrách toho mnoho nevím. Znám jeho vzpomínky na maminku, která byla partnerkou jeho otce Josefa Menzela, to byl intelektuál, vzdělaný člověk, byl to scenárista animovaných filmů a byl to člověk, po kterém zůstalo v oblasti animace jisté dílo a zůstaly po něm i některé dětské knížky, například Míša Kulička. Jirka měl s otcem dobrý vztah, to intelektuální rodinné zázemí Jiřího poznamenalo na celý život. Nevím, co se teď stane s jeho knihovnou, která byla tak rozsáhlá, že se s ní nedá srovnat jen tak nějaká knihovna. Už jsem mluvil o tom, že to byl knihomol, velký čtenář.
Zpátky k vaší kariéře, jak vzpomínáte na natáčení filmu Ostře sledované vlaky? Věděli jste už tehdy, že točíte oscarový film?
Na takové věci se nemyslí. Měl jsem to štěstí, že jsem do toho šel s velikou kameramanskou zkušeností. A Jirka do toho šel s tím, že literatura pana Hrabala je jeho parketa. Jeho pocit způsobu hrabalovského líčení věcí byl přesně Jiřího metoda, dal tomu vizuální podobu. Nemyslelo se na ocenění toho filmu, ale Jirka Menzel to dělal se suverenitou zkušeného režiséra, už tehdy to dělal s lehkou rukou, netlačil na to, pouze prosadil dokonalé obsazení podle svého. Nepodléhal všem návrhům, kdo by v tom měl hrát, byly tam návrhy slavných jmen, ale obsadil často neherce proto, že mu ten člověk v roli vyhovoval svou bezmocností. Přednosta stanice zahraný panem scenáristou Valentou byl úžasný. Ta jeho představa o obsazení filmu byla vždy přesná.
Tohle dělal často, dokonce i v Rozmarném létě nahradil Josefa Laufera sám sebou. Proč? Stalo se něco?
Naprosto nic se nestalo, zdálo se mu obsazení Pepíčka Laufera asi příliš jako schéma. Laufer vypadal od první chvíle jako protřelý komediant, což Menzel nebyl, a on svým obsazením do této role vnesl jakousi neobvyklou křehkost, která byla v kontrastu s touto rolí. Jakousi zvláštní křehkost a zranitelnost, zatímco Laufer byl příliš velký suverén. Menzel tímto svým obsazením znovu vyhrál.
A mohl si to dovolit i díky Oscarovi, kterého předtím získal? Změnila ho cena nějak?
Myslím si, že ne, ale bylo nám přáno, a to v tom, že se prosadil valutový materiál, na který jsme natáčeli, pro použití na normální formát. Dříve se valutový formát dostával na Barrandově jenom filmařům, kteří se uvolili točit na široké plátno. To byl takový program, že tady také dovedeme točit širokoúhlý film, Menzel ale širokoúhlý formát nikdy nechtěl. Proto jsme přikročili dělat na drahý materiál a točili jsme na klasický formát, který mu vyhovoval. Nikdy jsme s Menzelem netočili širokoúhlý film.
Menzel pak dostával nabídky z Hollywoodu, ale nepřijímal je kvůli špatným scénářům. Nešlo ho přesvědčit?
Ne, to jsem nemohl, a bylo mi to líto. My jsme žili v tom režimu slušně, ale když někdo chtěl mít auto, to bez valutového výdělku nešlo. Uživila se rodina, ale nebylo to na to si koupit automobil nebo jít do stavby vlastního domu, o tom nemohla být řeč. Já jsem ho nepřemlouval, protože se k tomu vyjádřil, že to není pro nás. Odmítal to s klidem a já jsem to docela chápal.
Jaromír Šofr s Jiřím Menzelem a Jiřím Bartoškou v roce 2013
Četl jste nabízené zahraniční scénáře? Byly tak špatné?
Většinou nečetl. Jednou mi to vyprávěl.
Vy jste v té době byli na vrcholu, že jste si mohli dovolit, co jste chtěli, a natočili jste film Skřivánci na niti. Tím jste si ale znepřátelili režim a Jiří Menzel byl zakázaný. Stálo to za to?
V každém případě. Byla to opět úžasná literatura a situace skupiny lidí, byl tam živnostník, holič, truhlář a vedle toho tam byl profesor filozofie Vlasta Brodský. Byla to skupina naprosto rozdílných profesí, ale mělo to své intelektuální jádro. Byli tam myslitelé a lidé, kteří v tom děsivém prostředí lágru se zabývali myšlenkami světových filozofů, tím byli schopni tomu filmu dát jiskru a naději, že myšlenkový a filozofický potenciál se i v těch nejhorších situacích uplatní alespoň tak, že je lidem lépe. Že nepropadají depresi. To je veliké poselství pana Hrabala a to vždy stojí za to natočit.
Sice přišel zákaz pro Jiřího Menzela, ale brzy jste zase mohli natáčet, velký úspěch měl film Postřižiny. Jak se natáčela scéna Jaromíra Hanzlíka a Magdy Vášáryové na komíně?
To je jednoduchá věc, Jirka Menzel měl sám odvahu na komín vylézt bez ohledu na to, že některá z těch kramlí na komíně mohla povolit. On byl riskér, ale herci tam nelezli, lezli tam dubléři, takže bylo vidět, že lezou na vršek komínu. Ten byl pak postaven na nejvyšší dosažitelné budově v obci. Pro diváka je tato iluze dokonalá a herci bezpečně stáli několik metrů nad zemí.
Báli jste se o pana Menzela, když lezl na komín?
Samozřejmě. Kdyby spadl, byl by konec. Konec všeho, co ještě přišlo a na co se radostně vzpomíná.
Vy jste spolu natočili téměř všechny jeho filmy. Dá se váš vztah přirovnat k pracovnímu manželství?
K manželství ne.
Byly chvíle, kdy jste se neshodli?
Jirka dokázal být někdy nepříjemný, stejně jako Miloš Forman ke svému kameramanovi Mirkovi Ondříčkovi, taková situace se vyskytne. Vedle toho bylo ale dost zábavy, legrace, srandy, vtípků, glos, srandiček. Menzel býval často v dobré náladě, někdy jsem mu ale lezl na nervy. Já jsem vždy nerad slevoval z kvality, která znamenala určité zdržování. Není na světě režisér, jenž by neměl v určitých okamžicích pocit, že ho kameraman zdržuje, nakonec z toho ale byl prospěch. On se o mně ve své knize nevyjadřoval špatně, spíš to svědčí o tom, že si toho vážil. My jsme si velice rozuměli.
Bylo to Menzelovo tragické a osudové rozhodnutí
Jiří Menzel vás provázel téměř celý život. Měli jste možnost se rozloučit?
Byl jsem s ním v kontaktu, když byl v pořádku. Pak odjel na Slovensko točit nesporně svůj osudový film a tam se naprosto vyčerpal. On totiž nebyl němčinář.
Myslíte film Tlumočník?
Ano. V tom filmu mluví jenom německy a muselo to být pro něj hrozné. Je známo, že se v noci musel nazpaměť učit texty a přes den točil, další noc se učil další dialogy. Bylo to tragické rozhodnutí. Ten film je hodnotný, protože má hodnotného režiséra, ale bylo to ze strany Jiřího Menzela osudové, tragické a špatné rozhodnutí. Měl to nevzít.
Myslíte si, že kvůli filmu onemocněl?
My jsme chodili na různá setkání kvůli digitalizaci filmů a on nám byl v té věci velice nápomocen. A když jsme šli na jedno místo, kde bylo potřeba, aby nám něco podepsal, říkal mi, že ztrácí rovnováhu. Že to vypadá, že něco vypil, ale nevypil. Potom jsem pozoroval, že měl určitý sluchový hendikep, tak nějak se to v něm ukládalo. V určitém okamžiku se zhroutil.
Olga Menzelová zveřejnila poslední záběry svého slavného muže.
To bylo krátce před jeho hospitalizací?
Já jsem se vrátil z nějaké cesty ze zahraničí a potřeboval jsem se s Jirkou sejít. Jeho telefon vzala Olga, řekl jsem jí, že bych se potřeboval s Jirkou okamžitě potkat, a ona mi řekla, že je to vyloučené. Od té doby byl hospitalizován. Tak to pro nás dopadlo bez rozloučení.
Navštěvoval jste ho doma?
Byl jsem tam párkrát, ono tomu ale nebylo přáno. Nebyl jsem tam zván, já jsem se tam prosadil. A zjistil jsem, že je v ošetřování velmi sympatického chlapce, také jsme se vyfotografovali a tu fotku mám ve své knize. Jirka tehdy ještě vypadal poměrně dobře, vypadalo to, že reagoval. To máte, jako když ve válce vedle vás někdo padne zasažen, není vždy příležitost se rozloučit.
Když jste za ním byl, vzpomínali jste na vše, co jste spolu prožili? Reagoval na vás?
Nemůžu říct, že by reagoval, něco se snažil říct a snažil se to říct anglicky. Já jsem se na to snažil reagovat anglicky, jeho ošetřovatel ho ale okřikoval, že má mluvit česky. To už je ale následek toho, že už nebyl zcela odpovědný za to, co mu stroj mozku poskytuje. Tak to je.
Nechtěl mít veřejný pohřeb?
To já nevím, spíš se mi zdá, že to možná mohli probírat s Olgou a dohodnout se. S ohledem na pandemii je ale asi správně se sejít v kruhu jeho přátel venku na sluníčku, které je pro všechny bezpečné, než nějaká pietní pohřební síň nějakého krematoria.
V pátek je rozloučení v Rudolfinu. Půjdete?
Ano, budu tam.
Jste domluvený s někým?
Myslím si, že tam všichni přijdou, ale třeba tam nebudeme v jeden okamžik.
