Zásadním hybatelem Vladimírova života byla slepice. Myslím, že se jmenovala Bláža. Jménem si nejsem úplně jistý. Ale slepice to byla a byla jeho první modelkou. Možná taky jedinou, která to zvládla bez ztráty věnečku. Nemyslím slepici v přeneseném významu, jakkoliv těch se v jeho životě taky pár mihlo, skutečně mluvím o samici Kura domácího. S láskou na ni do smrti vzpomínal. Tahle Bláža běhala v Libčicích u Prahy po dvorku Vladimírovy babičky, v tu dobu, kdy byla v plné síle, dostal Vláďa svůj první foťák. A Blažena se jevila jako dobrý objekt.
Vladimír se fotografem narodil. Fotil hodně a učil se s každým nafoceným filmem. Začal slepicí a pomyslný vrchol jeho umělecké kariéry byla výstava ve slavné Pařížské galerii Pompidou. Fotografie ho fascinovala. Naučil se celé to řemeslo, hrál si se světlem, pro které měl mimořádný cit, ručně koloroval a když přišly digitální technologie, přijal je s nadšením a naprosto přirozeně. A mezi tím vším letěl životem jako kometa. Z Libčic je do Prahy co by kamenem dohodil. Velkoměsto ho naprosto pohltilo. Noční život a umělecké kruhy, tam se našel.
Vladimír Štros s Lucií Borhyovou
Mezi zásadní Vláďovy přátele té doby patřili Petr Muk a Dan Nekonečný. Co přátelé, spolubydlící to byli. Mordparta. V jejich bytě se dveře nezavíraly. Kdo přišel, pobyl, poklábosil, cosi vypil a tak, zanechal něco své energie, případně spodního prádla a zase šel. Někdy se i vrátil. Bylo proč. Vladimír záhy zjistil, že profese uměleckého fotografa skýtá mnohé výhody. Ty nejkrásnější dívky se před vámi svléknou bez přemlouvání a ještě za to dostanete zaplaceno. A tak to do sebe zapadalo jedno s druhým. Ne, že by musel Vladimír zneužívat svůj objektiv k vylepšení bilance sexuálních interakcí. Měl neuvěřitelný šarm a ženy ho milovaly, nejen kvůli chlapeckému úsměvu. Měl obrovský smysl pro humor. Smál se v podstatě nepřetržitě a všichni okolo s ním.
Ani přesně nevím, kdy jsme se potkali.
Myslím, že nás seznámila spisovatelka Bára Nesvadbová. Na tom nezáleží. Stali se z nás nejlepší přátelé. Vladimír byl bonviván, rád jedl a skvěle vařil. Strašně pil. Já tehdy taky. Každý volný víkend jsme jezdili na cyklovýlety. Nešlo o sport, protože stejně končily vždycky v hostinci. Zcestovali jsme společně půlku světa. Neuplyne den, abych na něj nemyslel, nevzpomínal na naše výlety do Jižní Ameriky, do Afriky, na bujaré večírky ve Venezuele nebo v našem ateliéru.
Nepublikovatelné. On fotil, já dělal byznys. Jednoho dne jsem se odpojil. Pití mi už nedělalo dobře. Jemu ano. Já ještě žiju, on už ne. Nebyl jako ostatní, nebyl přelétavý. Ke všemu si budoval vztah. K ženám, k vínu, k umění, k přátelům. Žil na hraně a mnohdy mírně za hranou. Vždycky s noblesou. A tím nás všechny fascinoval. Mne každopádně.
Těch fotografií, dívek a lahví vína, které lemovaly tvůj život... To by stálo za knihu. Možná ji jednou napíšu. Teď ne. Jenom bych u toho brečel. Vladimíre, bude se mi strašně stýskat. S nikým jsem se nikdy tak nenasmál. Zářil jsi jasně a krátce.
Díky.
